Důchodce vystěhovat do pohraničí!

Taková akce zde byla v padesátých letech. Bytů ve městech bylo málo, ty velké se rozdělovaly, a nebo se platilo vysoké nájemné za tzv. nadměrné metry. Tuto situaci malinko ukazuje film  “Trampoty oficiála Tříšky”. Aby to nebylo zase tak okaté, tak se filmem prožene mladý pár s dětmi, jehož taťka na konci děkuje bývalému úředníkovi Tříškovi za to, že jim v Praze nepřidělil byt. Se šťastným a dojemným hlasem, kdy jedno oko nezůstane suché, děkuje,  jak se mu v pohraničí skvěle žije. I Tříškovým se tam bude žít skvěle, jak deklamuje paní Tříšková – Kurandová, že mají ještě dost síly, aby přiložili ruku k dílu na vesnici, co by dělali v Praze, jen by překáželi mladým. Film je to jinak můj velmi oblíbený, herci jsou v tom úžasní, když odmyslíme dobovou propagandu, bezvadná veselohra.

Ostrý střih:

Volary, pohraniční městečko… Má bohatou historii, která se stále ještě zkoumá. V jejím okolí je spousta zaniklých vesnic, původní obyvatelstvo je z velké části (nebo úplně?) naplavenina a tato poválečná generace už pomalu odchází. 

Volary jsou konečnou stanicí přímého spoje z Prahy přes Strakonice a Prachatice. Jsou skvěle vybaveny - konopné lázně, krytý, plavecký bazén, knihovna, několik obchodů s potravinami, služby na úrovni –dvě velké banky s bankomaty, kosmetika, kadeřnictví, pedikúra, masáže , sociální služby pro důchodce, základní lékaři, ostatní lékaři, vč. nemocnice  v Prachaticích. Pro děti několik hřišť, škola, školka samozřejmě, několik spolků atd. atd., to lze dohledat na stránkách městečka. Lidé jsou zde k sobě převážně slušní a přátelští, učí  malé děti zdravit, dát přednost ve dveřích, podržet dveře… což je moc příjemné. I zde žijí jiné národy, ale mezi různými barvami jsem nezjistila žádné větší problémy. Městečko je příkladně čisté, denně je vidět ženy v oranžových vestách, které uklízí tak, že chodníky by volarským záviděli i pražští, psí hovínka téměř nevidět. Radnice zde funguje, snad ku spokojenosti svých občanů. Tak to vidím já, možná trošku z dálky, očima pražská důchodkyně.

Okolí městečka je prostě Šumava, to mluví samo za sebe. Abych nebyla tak moc krátkozraká, tak také co se mi nelíbí. Nelíbí se mi náměstí, které je krutě poznamenáno socialistickou výstavbou a absence laviček na cestách mimo městečko, s výjimkou aleje, která vede od hřbitova ke “Šmoulovu” . Je to škoda, ale současně je to maličkost, která by se jistě dala odstranit. Radnice  má s náměstím plány, slibuje jeho revitalizaci. Pokoušela jsem se zjistit kde bych mohla do jejich plánů nahlédnout, ale nepodařilo se mi to.

Ve Volarech je hodně krásných, původních  chalup, ale i nové domky, vily a vilky. Bytů v paneláku je dost a dost. Ceny bytů jsou směšné, družstevní třípokojové  i od 250 tis..  Paneláky jsou revitalizované – zateplené s barevnou fasádou a plastovými okny, bydlení v nich je opravdu pohodlné.

Co s tím vším?

Není zde dostatek práce. Ten kdo umí německy, nakopne své plechové koně a odjíždí za prací do Německa, ten kdo neumí, ten… víte co, a těch je víc. Vypadá to, že taková městečka, jako jsou Volary, jsou ideální pro důchodce. Levné bydlení se zázemím, člověk si všude dojde, vše je v dosahu. Hrozí nebezpečí, že když v takových městečkách nebude práce, budou se lidi stahovat do velkých měst, kde se práce ještě dá najít a osidlování pohraničí vezmou do ruky důchodci s pravidelným příjmem důchodu? Bez nařízení, bez donucení…

 Jediné, co brání této vizi je to, co nám- Čechům je vyčítáno, že se neumíme stěhovat za prací a sedíme celý život na zadku v rodné vesnici, rodném městě, v rodném domě, na sociální podpoře … 

A props, potěšilo mě, že už mě zde oslovují paní Dubců, tady se tak paní oslovují (paní Krejčů, Nováků atd.), takže už jsem tak nějak místní…