Rusko jako fetiš

   Pořád si říkám, proč je v naší zemi ještě tolik láskačů Ameriky. Chápala bych to v minulém století u puberťáků, kdy džíny Levis Strauss byly v socialismu symbolem luxusního frajerství..

   Nebyly to zas tak úplně šílený časy, i když většina měla holý zadnice (což má i dnes) a kapsy plný snů (což má i dnes). Jenže to bylo tenkrát. V tomto století beru láskače Ameriky už jako pacienty, kteří navíc vůbec nemají informace, jak to v USA dnes opravdu vypadá a jak se tam průměrným lidem žije. A protože jsem optimista co se týče svých krajanů (dokud ještě jsme krajani), tak jim na férovku říznu něco málo z toho hnoje (pozlátko známe všichni), na co nestačí už ani růžové brýle i kdyby měly růžové sklo silné jak tři půllitry na sobě. Že dostanu „za uši“ od láskačů s tím počítám taky na férovku. 

Spojené státy americké jsou zadluženy částkou 59,4 bilionů dolarů, to jsou dluhy včetně státního, hypoték a spotřebitelských dluhů atd. V dnešní Americe už dvě třetiny studentů promují se zadlužením, to znamená, že se zadlužili už během studií. Sedmdesát procent vysokoškolsky vzdělaných, kteří ukončují studium, se zadluží průměrně částkou cca 35 tisíc dolarů. Jen 35% Američanů pod 35 let má vlastní bydlení. Dlouhodobě klesá reálný příjem domácností i reálný důchod. V USA je nedostatek pracovních příležitostí na plný úvazek a nízké mzdy.

Dne 3. dubna 2015 vydal Bureau of Labor Statistics oznámení, že bez pracovního poměru je 93,175,000 Američanů v produktivním věku, což je historický rekord nezaměstnanosti v USA. Ekonomika ve Spojených státech už delší čas vytváří pracovní místa jen na částečný úvazek a jsou to místa servírek, barmanů, nižších úředníků a místa u ambulantních zdravotnických služeb. Zaměstnání na plný úvazek a s výhodami je na americkém trhu práce čím dále méně a velmi špatně se shání. Vysokoškolští absolventi nemohou sehnat adekvátní zaměstnání, protože jejich práce je poskytována cizincům s vízy, požadavky na vysokoškolské studium klesají, o vysokoškoláky není prostě zájem. Nezaměstnanost v USA je 23% i když statistiky udávají jen 8%. Práce na částečný úvazek nepokrývají potřeby domácností a Američané padají do bludného kruhu věčných půjček. Co se týče černochů na trhu práce, je jich bez zaměstnání trvale nyní 61%. V reálném čísle je to 12,202,000 černých lidí co nikdy nepracovali. Sociální a hospodářská infrastruktura se v Americe hroutí, včetně samotné rodiny, právního státu a zodpovědnost vlády je na bodě mrazu.

V podstatě můžeme už jen suše zkonstatovat i to, že zhroucením Sovětského svazu se z USA stal největší agresor na planetě. Arogance o světovou nadvládu Ameriku úplně zaslepila a pohltila a čtrnáct let válek stálo neuvěřitelnou sumu amerických dolarů. Cituji: „One consequence was the rise of the neoconservative hubris of US world hegemony, which has resulted in 14 years of wars that have cost 6 trillion USD..“ USA se tak začaly stavět do pozice lháře, manipulátora a média dostala jasný úkol, svět musí být pořád přesvědčen o americké věčné slávě, lásce a pravdě. Západní média ovšem klamou vlastně hlavně sebe. Průměrní Američané jsou vesměs odtrženi od reality. Informace, které jsou jim předkládány, jsou zkreslovány tak, že nemohu uvěřit tomu, že oni to fakt pořád baští. Proti jejich médiím jsou ty naše ještě úplná zlatíčka. Anebo možná nemáme ještě tak zmasírované mozky jako už mají Američané. Většina z nich opravdu žije ve světě vytvořeném velmi dobře propracovanou propagandou.

Američani už jsou pacienti, jejich země už je zemí třetího světa a nepotřebují bombardovat Evropu, tu stačí zaplavit uprchlíky, protože když někdo cíleně rozvrátí svět a nechá v něm záměrně prosperující, klidný a blahobytný ostrov jako je Evropa, tak se všichni z těch rozvrácených a válkami zbídačených ostrovů, kde už je tak akorát chudoba, svrab a AIDS, poženou právě do Evropy. Nahnat sem co nejvíce běženců odevšad, zničit Evropu ekonomicky, sociálně a politicky a pak už je přece z nemocné Evropy jen krůček do Ruska. Protože tady už pak nejde o prachy na prvním místě, prachů mají „šedáci“ tolik, že by si mohli koupit celou planetu. Jenomže Rusko se koupit nedá, to je ten problém. Tady to je hra nejvyšší, tady jde o Rusko, protože Rusko je ten fetiš, po něm se pase. Chce se tak moc, že už se z toho blbne taky moc. A ten golem ruskej ne a ne padnout, celá pokolení „šedáků“ se snaží Rusko ovládnout a ono pořád drží a pořád se nenechá srazit na kolena. A ten mužik jde za Putinem stejně, jako šel za Leninem či za Stalinem. Pořád je nikdo nezlomil, i když se jim to stěžuje jak se dá, hází se jim pod nohy klacky a ono to pořád nezabírá a to nasere, to chápu. Imunita Ruska pořád odolává a žádný vir nepomáhá. A tak se musí zavirovat i Evropa.

Rusko jako obrovská země s tím obrovským nerostným bohatstvím, proč by ji měli vlastnit jen ti mužici, kterými se pohrdá? A co teprve taková Sibiř, to všechno se chce, kdyby to totiž nebyl hlavní cíl, nebylo by potřeba rozvracet Evropu a udělat z ní dalšího pacienta. Kam se podíváš všude kolem ve světě samej pacient. Protože ve světě, kde budou vesměs hodně věcí „zařizovat“ už ti vychytaní droni a platební styk bude časem už možný jen otiskem dlaně, jak by ne, když světový dluh už je 223 kvadrilionů dolarů? A pokud se nepřejde časem globálně na bezhotovostní platební styk, zhroutí se celý vykonstruovaný systém. Ta bublina, ta největší ze všech bublin, co se pořád záplatuje a přifukuje, ta totiž brzy praskne. Není moc času. A lidi taky umírají pomalu, věk se pořád prodlužuje, proto se prodlužuje i věk důchodový, protože populace stárne a mladí nepřispívají do rozpočtu, protože dlouho studují, pak jsou na dávkách nebo nemají práci. Všechno souvisí se vším.

Už máte málo času, „šedáci“. Potřebujete obrovské Rusko, toho golema, zemi plnou nerostného bohatství, dobré půdy a zásobníků pitné vody. My všichni jsme ta oběť na oltář pro vyšší cíl, proto to míchání všech ras, kultur, víry i mentality. Však ono se to postupně taky vymlátí mezi s sebou, s tím se taky počítá. A prachy? Nebudou pak už vůbec zásadní, ty budeme mít totiž všichni zbývající, řečeno obrazně - v dlani. 

                                                                -ed-

P.S. Něco málo z original faktů jsem vybrala, všechno by se mi sem nevešlo..

The Great Recession affected households in different ways, including causing people to get behind in debt payments. Student loan payments were no exception.  The figures below show student loan delinquencies in the fourth quarters of 2007 (the beginning of the recession), 2010 (after the recession) and 2014 (the most recent data available). We used the fourth quarter of each year to avoid changes that may be related to the time of year.

The first figure represents a usually quoted rate of delinquency in student loans: the percent of people with student loans who are behind in their payments.

The figure above clearly shows the effect of the Great Recession, as the delinquency rate increased from 13.6 percent to 16.2 percent. Since then, it has increased at a slower, but still significant, rate to 17.9 percent.

To further study student loan delinquency, the figure below shows student loan borrowers making payments late who are behind by 90 days or less. Thus, this figure represents the percent of delinquent borrowers who are not seriously delinquent.

As the figure shows, that rate remained relatively flat during the crisis, suggesting that households would stop making payments for a couple of months during the recession, then restart. During the past four years, this rate worsened significantly, dropping from 12.4 percent to 8.6 percent.

The two figures taken together suggest that although student loan delinquency has slowed over the past four years, its quality has worsened because more borrowers have become seriously delinquent.

William Emmons, St. Louis Fed assistant vice president and economist, discussed whether the United States can achieve long-run fiscal sustainability in this “Dialogue with the Fed” held April 8, 2013. Following the presentation, Kevin Kliesen, research officer and business economist, offered his views on the topic. He and Emmons then took questions from the audience in a session moderated by Julie Stackhouse, senior vice president of Banking Supervision, Credit, Community Development and Learning Innovation. 

Emmons explored the continual growth of federal non-defense spending in conjunction with the government’s flat revenue-to-GDP ratio, which has fluctuated between roughly 15 percent and 20 percent since 1945. He explained that the cost drivers of Social Security, Medicare and other federal programs are very difficult to affect because the population is aging, health care costs are rising faster than GDP and other factors. Non-defense spending will continue to rise under current circumstances, Emmons said, while the share of taxes collected relative to GDP can’t go up under the current tax system. Using Congressional Budget Office projections scenarios, Emmons demonstrated that the budget deficit could reach 20 percent of GDP in several decades. Under those projections, he said, the accumulated federal debt held by the public will also grow very large and become unsustainable.

The U.S. has avoided such a fiscal crisis over the past 60-70 years because of declining defense spending and the youth of the Baby Boomers. But those solutions are no longer available, he said. Ultimately, Emmons explained, whether the United States can achieve long-run fiscal sustainability and avoid fiscal disaster depends on the willingness of both of the political factions and the general public to make changes and shared sacrifices.

In just 35 years, China transformed itself from an impoverished agrarian economy into an industrial powerhouse that produces nearly half of the world's industrial goods. How did it accomplish this in such a short time? St. Louis Fed economist Yi Wen, a native of China, discussed the country's recent transformation, as well as what it will take for China to continue its hyper growth and for it to eventually become a high-income nation. He also addressed how the U.S. can benefit from China's rise and whether poor nations can emulate its success.

Following his presentation, Wen was joined by fellow St. Louis Fed economists William R. Emmons and Subhayu Bandyopadhyay for a panel discussion and Q&A with the audience. Julie Stackhouse, senior vice president of the St. Louis Fed's Banking Supervision and Regulation division, moderated the discussion.

The Federal Reserve Bank of St. Louis launched its inaugural “Dialogue with the Fed: Beyond Today’s Financial Headlines,” an evening discussion series for the general public, on Sept. 12, 2011. Julie Stackhouse, senior vice president of Banking Supervision and Regulation, discussed “Lessons Learned from the Financial Crisis.” Her presentation was followed by a panel discussion and audience question-and-answer session featuring William Emmons, assistant vice president and economist, and Mary Karr, senior vice president and general counsel. St. Louis Fed President James Bullard gave welcoming remarks.

In her presentation, Stackhouse looked at the Fed’s roles and responsibilities, including its response in the aftermath of the attacks of 9/11, when the Fed stepped in to stop the panic in the financial markets and then stepped out when the crisis passed. The Fed repeated and expanded these actions a decade later during the financial crisis. Stackhouse discussed the beginnings of the most severe financial crisis since the Great Depression in 2008 and examined one of the primary factors leading up to the crisis: the housing bubble and its causes and ramifications. These causes included the growth of private-label mortgage securitization, increased subprime mortgage lending and homeowners using their homes as mechanisms for generating cash. As housing prices began to fall, financial market panic started in September 2008. Stackhouse then detailed how the Federal Reserve provided liquidity to both stem the panic and prevent an economic collapse, in addition to actions taken by the U.S. government and the FDIC. Though the actions of regulators and the federal government clearly ended the panic in the financial markets, they could not avoid the Great Recession, and Stackhouse outlined lingering problems that included housing market weakness and a high national unemployment rate.

Stackhouse concluded with three main lessons learned from this crisis:

High levels of debt, uncertain ability of borrowers to repay debt and an expectation that housing prices will always increase (among other factors) created a comfort level that was misguided.

• Spreading risk outside of the insured banking system and use of “insurance” policies such as credit default swaps did not result in risk diversification. Risk needs to be understood across all parts of the financial system–banks and nonbanks.
• The Dodd-Frank Act provides a means to do so. Choices made in the short-run may have long-run consequences that need to be carefully considered.

Chien spoke about the driving forces behind China’s extremely high economic growth rate and whether that growth is sustainable in the long run, especially given that much of its growth has been fueled by increased investments and exports. He described other potential restrictions on growth, including inequalities, inefficiencies, environmental problems, and corruption and crony capitalism. While China is expected to become the world's largest economy within a decade if it maintains its high growth rate, Chien pointed out that even if China and U.S. have the same GDP, the U.S. per capita GDP would still be four times higher than China’s per capita GDP. In addition, China’s per capita GDP is expected to remain this way for decades. In terms of trade and U.S. jobs, Chien explained why the impact is not as great as one might think. He also indicated how China can provide opportunities for the U.S., particularly in the financial services, education and entertainment sectors.

Turning to India, Ravikumar discussed how reforms in that country, including the privatization of industries such as telecommunications, have led to rapid economic growth. Expansion in the Indian services industry, such as the medical tourism sector, also contributed to its rapid growth and exponentially boosted its per capita income prospects. As of November 2012, India’s GDP stood at close to $4.69 trillion, which was larger than that of Japan and Germany and larger than the U.K and France combined. Hurdles to future growth include labor regulations and infrastructure, while opportunities include a labor force that is well-equipped with skills in science and engineering, total factor productivity and a large consumer market.