Kterak se z Rudolfa alias Weisse stal Kraus aneb kuriózní epizodka druhé světové války

"Teda, Kohl, řeknu jim, to je teda gól, tak von se ten ruskej špion Rudolf nakonec stal i německým špionem, tomu říkám pořádná zápletka.", "Mno, a to ještě nic není, pane..."

Kterak se z Rudolfa alias Weisse stal Kraus aneb kuriózní epizodka druhé světové války

Sovětský rozvědčík Rudolf alias Weiss dostal dekret podepsaný samotným Waltrem Schellenbergem, který s konečnou platností potvrzoval pravost důstojnické hodnosti VI. odboru říšského bezpečnostního úřadu a stěhoval se přímo do Berlína. Walter Schellenberg byl opravdu všemocný muž, který se o něco později stal dokonce nástupcem pověstného šéfa nacistických vyzvědačů admirála Canarise. Tento velmi svérázný a schopný generál SS a vedoucí zpravodajské organizace nacistické strany, podnikl v roce 1942 cestu do Švýcarska na vlastní pěst, aby se tam setkal se šéfem švýcarské tajné služby plukovníkem Massonem.

Weiss vzhledem k okolnostem a změně pracovního místa předal urychleně svou zpravodajskou skupinu, složenou ze spolehlivých ruských zajatců, jistému Peterovi Himmelovi, který nosil také nacistickou důstojnickou uniformu, ovšem byl to také důstojník sovětské kontrarozvědky a Rudolfův spolupracovník. Na rozkaz svých nových německých šéfů se Weiss přejmenoval z Johanna Weisse na Petera Krause a pod tímto krycím jménem pracoval ve vyzvědačské organizaci ke spokojenosti nejen nacistických šéfů, ale i moskevského ústředí. V Berlíně začal spolupracovat úzce i s Lonovem, kterého zachránil tenkrát z vězení v Minsku. Lonov už byl nasazen též v Berlíně a pracoval zde jako dělník u firmy Daimler-Benz. Rudolf absolvovali několik tajných schůzek, domluvili co a jak, oba dostali přesné instrukce z moskevského ústředí a berlínská vysílačka začala odesílat první důležité zprávy. Rudolf se nyní jako Peter Kraus zúčastňuje tajných operací, doprovází nacistické agenty, kteří převážejí do Švýcarska a do Švédska tajné dokumenty v tajných skrýších. Pašovali je tehdy pod blatníky automobilů. Spolu s těmito dokumenty pašovali též dolary či franky. Rudolfa však zajímají hlavně tajné dokumenty a včas pořizuje jejich fotokopie. Později, už jako plukovník Abel, o této své berlínské činnosti poskytne dokonce i rozhovor novinářům.

V roce 1942 už buráceli nacisté před Stalingradem, na sovětské frontě tehdy operovalo 239 divizí nacistického wehrmachtu a hned potom, co sovětská vojska prorazila německou frontu v oblasti Vjazmy a Rževu, přešel přes hranice u Laufenbergu nad Rýnem nenápadný muž v civilu. Nikdo po něm nechtěl doklady, neboť pohraniční útvar dostal přísné instrukce z Lucernu, aby si civilisty a jeho doprovodu nevšímali. Muže v civilu doprovázel kapitán švýcarské federální armády. Oním nenápadným mužem v civilu nebyl nikdo jiný, než sám plukovník Masson. Na německé straně už byli oba muži očekáváni. Stráže je odvedli do kanceláře celnice. Masson se zde měl setkat s generálem SS. Přijal ho ovšem jistý důstojník a oznámil mu, že pan generál měl jakési potíže snad s vozem a že čeká hosta v nedalekém Waldshutu. Oba tito muži se setkali ještě jednou a to právě na švýcarské půdě, přímo na zámku kapitána Mayera Wolfberga v Ermatingenu nad Bodamským jezerem. Generál SS Schellenberg tam tenkrát strávil tři dny od 16. října do 18. října 1942. Existuje mnoho verzí o rozhovorech, které tito dva muži mezi s sebou vedli. Já se přikloním ke dvěma, zřejmě nejpravděpodobnějším verzím.

První pravděpodobná verze je taková, že vedle Hitlera byl za války tajemstvím opředený muž, který dodával, švýcarské zpravodajské službě a také sovětské skupině rozvědčíků, velmi tajné zprávy označené nejvyšším stupněm utajení. Generál SS chtěl tenkrát zjistit, kdo je onen tajemný agent přímo v blízkosti Hitlera. Pokud byl obsahem těchto rozhovorů tento důvod, tak pak se minula tajná cesta generála do Švýcar dozajista účinkem, neboť sovětská skupina, pod vedením zkušeného Alexandra Radó a jeho kolegy Rosslera, dál odesílala cenné zprávy do moskevského ústředí. Druhá verze zdá se býti pravděpodobnější. Jak jsme si už předeslali, Němci neměli se svou zpravodajskou službou vůbec na růžích ustláno. Schopných agentů v cizině měli málo a s jejich vyplácením od začátku války měli obrovské potíže. Nikdo totiž nechtěl dostávat žold v markách a dolary byly v Berlíně opravdu vzácností. Navíc Němci museli v cizině vše hradit v dolarech, marka neměla žádnou cenu, byla za války bezcenná, takže vše co kupovali od surovin, přístrojů a jiných nezbytností, museli Němci platit ve tvrdé valutě nebo zlatem či brilianty. Za marky jim nikdo nic neprodal. A za války obchod kvete zrovna tak jako politika, a obchodníci bohatnou naprosto závratně a politika se kuje taky závratně, co si budeme namlouvat. Je tedy možné, že generál byl ve Švýcarsku i z těchto důvodů a čekal jaksi něco plodného a konkrétního od švýcarské strany.

Existuje ještě další verze, a to ze setkání generála Schellenberga s jistým generálem Guisanem ze dne 3. března 1943, kde se údajně měli oba muži dohodnout na tom, že SS Schellenberg zařídí to, aby Hitler upustil od svých plánů obsadit Švýcarsko. Později se ovšem provalilo, že šlo o účelovou lež, kterou servíroval SS-Sturmbannfuhrer Eggen. SS generál Schellenberg totiž vůbec neměl možnost v té době hovořit s Hitlerem, natož nějak ovlivňovat jeho rozhodnutí. Okupace švýcarského území nadále zůstávala hrozbou.

A jak s tím vším souvisel náš Rudolf? Trochu i ano. Zdá se totiž, že tenkrát se to mlelo na všech frontách, mohlo jít hlavně o osobní zájmy, či o zájmy nějaké určité skupiny nacistů. Němci totiž měli jaksi v těch zpravodajských službách chaos. Nejen, že měli těch zpravodajských služeb několik a ty si pořád konkurovaly a dělaly si i naschvály, navíc se jim do všeho pletlo ještě gestapo se svým neotřesitelným přesvědčením, že je všemocné a nejlepší. Prostě rivalita nacistických organizací nebrala konce a naopak sílila. Rudolf alias Kraus se vracel letadlem ze Švýcarska, kde byl přímo na příkaz svého šéfa Schellenberga, pověřen tajným úkolem. Letadlo přistálo na berlínském letišti Tempelhofu a než se kdo nadál, vtrhla do jeho útrob skupina civilistů a spoutali milého Rudolfa, odvezli ho rovnou na gestapo a šoupli pěkně do chládku.

Rudolf alias Kraus trčel v cele. Situace kolem sovětského rozvědčíka nebyla růžová. Výslechy byly dost ostré, Rudolf zarytě mlčel. V cele pak měl dost času přemýšlet o tom, proč a kdo ho zatkl. Napadaly ho tři možné varianty: buď se nacisté dozvěděli, že je ruský špion, anebo se gestapo dozvědělo o Schellenbergových tajných jednáních na švýcarské půdě a chtějí ho použít jako svědka proti vlastnímu šéfovi anebo je tu třetí možnost, že ho dal zatknout samotný Schellenberg, protože je přesvědčen, že Peter Kraus zradil jeho zájmy a pracuje pro konkurenční abwehr. Zatímco takto přemítal ve vězení, venku probíhala horečná akce na jeho záchranu. Velký podíl na záchraně Rudolfa měl tenkrát jistý profesor doktor Max Studthof. Profesor byl majitelem léčebného ústavu a v jeho sanatoriu se shromažďovaly zprávy jednotlivých agentů. Profesor Studthof byl totiž sovětským rezidentem v Berlíně a přes něho byly posílány zprávy do Moskvy. Sanatorium sloužilo jako hlavní stan, ze kterého plynuly i příkazy k akcím. Profesor dostal echo, že agent Rudolf Abel alias Petr Kraus má potíže a že je potřeba ho rychle dostat ven z cely gestapa. Profesor podal zprávu důvěrníkům a oklikami bylo sděleno Schellenbergovi, že jeho agent je zadržován gestapem. Schellenberg byl zprvu na pochybách, neboť mezitím, co profesor aktivoval program na záchranu Rudolfa, Schellenberg obdržel fotografie z autonehody jistého Petera Krause i fotografie z pohřbu, kde se uvádělo, že jeho agent je mrtev. Nakonec se ukázalo, že je to podfuk gestapa a Walter Schellenberg považoval za svou prestiž dostat okamžitě svého agenta z vězení. Gestapo skřípalo zuby, ovšem Petera Krause muselo nakonec propustit.

                                                                       -ed-