Letos jsem poprvé navštívila vánoční Drážďany, ale příliš pozitivní zážitek jsem si z nich neodvezla.
Spousta lidí jezdí do Německa na trhy. Loňská štola, kterou nám přivezla sestra, byla moc dobrá, tak jsem si řekla, že bych se na ně mohla také podívat. Domluvila jsem se se svojí dospělou dcerou Klárou a její kamarádkou Luckou. Takže dámská jízda. Od sestry a známých z práce jsem věděla, že v sobotu v Drážďanech není jednoduché zaparkovat. Zvolila jsem tedy dopravu vlakem. Z Liberce jezdí Trilex, přímý vlak do Drážďan.
Už na perónu mě překvapilo množství lidí. Přijely jenom dva vozy. Naštěstí vlak zastavil tak, že jedny dveře byly přesně proti nám. Vždy jsem si myslela, že přednost by měli mít lidé vystupující před nastupujícími. Toto mé přesvědčení však nesdíleli kolem stojící lidé. Takže to ve dveřích vypadalo tak, že jedni se rvali z vlaku ven a druzí dovnitř. Ač jsem stála při zastavení vlaku přesně proti dveřím, mezi prvními jsem rozhodně nenastupovala. Lucka s Klárkou však situaci vyhodnotily rychleji a nastoupily dříve než já, takže místo k sezení jsme měly. Spousta lidí toto štěstí nemělo a celé dvě hodiny cesty stáli. V Žitavě přidali ještě jeden vůz, ale bylo to stále málo, takže jedna přistoupivší Němka mi poslední půl hodinu stále mlátila kabelkou do hlavy. K tomu všemu v celém vlaku byly zavřené toalety a my, co jsme seděli poblíž nich, jsme měli o další „zábavu“ postaráno.
Když jsem konečně vystoupila z vlaku, myslela jsem, že teď už bude vše jenom pozitivní, bohužel tomu tak nebylo. Cestu jsme našly snadno, tam kam šel dav, byly trhy. Nejprve jsme prošly trh na Prager Strasse, potom dorazily na náměstí Altmarkt, kde byl trh Strizelmarkt s vánoční krušnohorskou pyramidou. Prošly jsme kolem katedrály Nejsvětější Trojice, kde byly připraveny kočáry s koňmi na projížďky s turisty. Pokračovaly stále dál, přešly most přes Labe do čtvrti Neustadt, ke zlatému jezdci – Goldener Reiter – jezdecká pozlacená socha saského kurfiřta a polského krále Augusta II., kde bylo i velké ruské kolo. Tam začínal trh Augustusmarkt s dominantou modrého stromu. Na konci dlouhého parku bylo kluziště pro veřejnost, což nás docela zaujalo. Bylo však málo využité. Na známém trhu Neumarkt u kostela Frauenkirche jsme nebyly, netrefily jsme se zrovna k němu. Také jsme nebyly na středověkém trhu na nádvoří zámecké stáje Stalhof, protože se nám nechtělo platit vstupné.
Dopoledne to ještě šlo, ale jakmile udeřila dvanáctá hodina, bylo to už jenom o tom, jak najít cestu alespoň na tři kroky vpřed, jak si nenechat šlápnout na nohu nebo srazit tašku z ramene. Koneckonců nebylo třeba vidět každý stánek, sortiment se stále opakoval.
Když jsme procházely kolem katedrály Nejsvětější Trojice – Katholische Hofkirche, neodolaly jsme a vstoupily dovnitř. Situace byla však stejná, uvnitř plno lidí. Byly zde i celé skupiny s průvodci. Tak jsme se shodly, že památky v Drážďanech bude lépe navštívit v jiné roční době.
Holky se potom těšily, že si alespoň nakoupíme levnější oblečení v nákupním centru Primark. Něco takového jsem ještě neviděla. Zkušební kabinky nebylo vidět, lidé si vše zkoušeli přímo u stojanů a to třeba i kalhoty. Oblečení se válelo po zemi nebo různě navrchu stojanů. Jeden velký chaos. Když už se něco mně či Lucce líbilo a vyzkoušely jsme si to, nic nám nesedlo, vše mělo nějak anatomicky divné proporce. Klárka měla větší štěstí, odvezla si dva svetříky.
Na trhu jsme ochutnaly báječné bavorské klobásy, daly si na zahřátí nějaké ty svařáky, grogy a punče, holky ochutnaly také německého langoše. Koupily jsme si štolu a svícínek. Při vstupu do nádražní haly jsem ještě objevila pekařství, ve kterém jsme si koupily bílkové pusinky, což se později ukázalo jako nejlepší a nejlevnější nákup.
Všem třem se nám ulevilo po nastoupení do vlaku, který tentokrát nebyl tak přeplněný. Lucka to velice trefně zhodnotila slovy: „Dvojka v trapu a skoro nic si nevezeme.“ Myslím, že hned tak mě zas do vánočních Drážďan nikdo nedostane, a když, tak to nebude v sobotu.
