Sardinie - 7. díl

Tento díl jsem věnovala cestě trajektem ze Sardinie z města Olbia do města Livorno v Itálii, která nebyla moc příjemná a pohodová.

Tak už zase čekáme v přístavu ve městě Olbia na nalodění, nějak rychle to uteklo. Tentokrát jedeme sice se stejnou společností, ale s jinou jejich lodí. Na cestě tam jsme měli auto čisté, teď ho máme celé pokryté sardinským prachem. Nejsme sami, všichni vypadají stejně, tedy až na výjimky.

Při nalodění nás navádí na parkování tak strašně blízko k vedlejší řadě, že ač nejsem obézní, mám docela velký problém z auta vystoupit a ještě si vzít zavazadlo.

Místa v barech jsou obsazená tak si stoupáme v jedné s chodeb k okýnku. I po hodině stále přijíždějí další a další auta. Jsme svědky například situace, kdy personál úplně zapomněl na dvě pravé řady, jsou to Ti, co přijeli jako první ještě před námi, takže dle mého odhadu už čekají více než dvě hodiny na nalodění. Muži z několika aut se vzbouřili a šli si to vyříkat s personálem. Potom jsou do útrob lodi vpuštěni. A stále přijíždějí další a další auta, mnoho si jich veze sebou i motorové lodě. Také se naloďuje hodně obytných aut. Vůbec nechápu, jak se to do lodi všechno vejde. Myslím, že tentokrát se nalodilo dvojnásobně lidí a aut než při cestě na Sardinii.

A kóóónečně vyplouváme. Komíny naplno vypouštějí tmavý kouř. Míjíme ranní rybáře i maják.

Mysleli jsme, že až se ubytují lidé v kajutách, co je mají objednané, že se opět uvolní místa v barech a budeme si mít kam sednout jako při cestě tam. Jenomže ono se stále nic neuvolňovalo, pravidelně jsme chodili na obchůzku. Lidé, kteří měli karimatky a matrace a rozložili si je v koutech chodby, ochranka vyháněla, mohli je mít pouze u schodišť, kde bylo více místa. Objevila jsem volná místa v místnosti se sedadly za sebou jako v autobuse, tak jsme si tam šli sednout, netrvalo však ani hodinu a přišli dva pánové, že mají na sedadla místenku.

Potom jsme chvilku seděli v jídelně, dokud obsluha nezačala lidi vyhánět z důvodu konce provozní doby. To mě přišlo docela nepochopitelné. Loď plná lidí, polovina z nich, i třeba s malými dětmi, si nemá kam sednout a veliká jídelna se spoustou místa zůstane uzavřená, otevírají ji pouze v době oběda.

Když už jsem se zmiňovala o těch dětech, všimla jsem si, že některé italské rodiny odkládali menší děti u oken na hluboké parapety s přepážkou nebo jak se tomu říká na lodi. Na tom by nic nebylo, kdyby ty parapety nebyly plné odpadků. No, česká rodina by asi děti do odpadků neodložila.

Ještě se musím zmínit o toaletách. Při první cestě jsem si libovala, že jsou uklizené, při této druhé cestě to byl horor. Podrobně to nebudu popisovat, oba jsme nechápali, co se to tady plaví za lidi, když dokážou provést něco takového.

No, celý den jsme trávili různými obchůzkami po lodi a po palubě a postáváním u okna na chodbě, pokud bylo některé zrovna volné. Byla nějaká podyma, vzdálené pobřeží Korsiky nebylo vůbec vidět jako při cestě tam. Až v druhé půlce plavby se objevily menší ostrůvky na opačné straně a také ostrov Isola d´Elba, tak bylo alespoň na čas co pozorovat.

Když jsme se přibližovali k přístavu Livorno, přijela malá loďka s lodivodem, který naskočil do našeho trajektu.

Potom už míříme k přístavišti.

Od doby, kdy jsme se začali přibližovat k pevnině, okolo nás i nad zadní palubou létají racci. Asi jsou zvyklí doprovázet každou loď, protože čekají na krmení od cestujících. Bohužel jednomu rackovi se nebezpečné manévrování stalo osudným, vidím ho plácat se ve vodě v nezvyklé poloze, proplouváme kolem a za chvilku ho ztrácím z dohledu.

Na poslední úsek cesty se trajekt obrací a pluje pozadu.

Na břehu už čekají auta na nalodění.

Lodní rozhlas stále dokola hlásí nějaké informace o vylodění v italštině a rádoby angličtině. Syn, který umí hodně dobře anglicky, tomu vůbec nerozumí. Vydedukujeme z toho jen číslo paluby na které máme auto a u kterého schodiště se máme shromáždit. U schodiště čekáme hodně dlouho, než nás pustí dolů. Ještě delší dobu však čekáme v autech. Z rozhlasu říkají něco o technických problémech. Italy nenapadne nic lepšího než začít troubit. V tom uzavřeném prostoru je to šílený rámus, že si musím zacpat uši. Nechápu, jak si někdo může myslet, že troubením něco uspíší. Potom, když už se řady začínají rozjíždět, nikdo to v podstatě neřídí. Zázrak, že jsme vyjeli bez odření auta v tom splašeném proudu aut, která se tlačila ze všech stran.

Dopravní společnost pendluje s dvěma trajekty stále dokola, že personál jednak nemá čas ani uklidit a při sobotním letním provozu mají co dělat aby vylodění a nalodění stíhali. Takže jestli chcete zažít klidnou plavbu, neplánujte si trajekt na sobotu.

V poslední části putování ukáži Florencii při svítání. Je to čas bez turistů a prodejců suvenýrů, kdy jsou v ulicích jen čistící vozy, běžci a fotografové. Prostě nádherný zážitek.