Síla okamžiku

Stačí okamžik a vše se změní. Všechno je jenom náhoda. Okamžik je vlastně dlouhá doba. Nebo je všechno jinak?

Tak si tak poklidně jedu po poledni autem z Liberce domů do Jablonce. Už jsem na začátku Jablonce na rovné, dlouhé, přehledné silnici, v protisměru vidím blikající šedé auto, chce zabočit vlevo, ale musí počkat až já přejedu. Vzápětí však do něho vrazí zezadu jiné černé auto. Jsem těsně před nimi a vidím, jak na mě letí velká hromada skleněných střepů a jiných úlomků. Instinktivně zavírám oči, slyším, jak roj střepů dopadá na auto. Vzápětí otevírám oči a ve zpětném zrcátku vidím, že se odražené šedé auto řítí za mnou na chodník. Vidím také dopadat přední nárazník z černého auta, vůbec netuším, jestli letěl nade mnou nebo za mnou.

Zastavila jsem, zapnula výstražná světla a nejprve si šla zkontrolovat, jak vypadá moje auto. Je to vůbec možné? Já se nejprve nezajímám o to, jak na tom jsou účastníci nehody, ale o svoje auto. Kdyby stejně reagoval někdo jiný, kroutila bych nad tím hlavou. Nevím, možná to bylo proto, že jsem už viděla několikrát do sebe nabouraná auta, kdy druhý z řidičů nedobrzdil, v Jablonci běžný obrázek, nikdy to však nebylo nic vážného. Potom jsem si nesmyslně odpinkla zbylé kousky skla z kapoty a šla si přeparkovat auto o pár desítek metrů dopředu na nejbližší odbočku, protože nastal dopravní chaos, tak abych nebránila dopravě na frekventované silnici. Auta se cpala z obou směrů, sklo praskalo pod jejich koly. Potom jsem se vracela nějakých čtyřicet metrů zpět k nehodě. Z dálky už vidím, že je tam nějaký pán přecházející od jednoho nabouraného auta k druhému a když přicházím na místo, už přijíždí sanita. Až teď zjišťuji, že černému autu chybí skoro celý předek a paní řidička sedí za nafouklým erbekem. Šedé auto má promáčklý zadek a chybí mu zadní sklo. "Aha," říkám si,"tak tady se vzala ta sprška střepů." Vzápětí přijíždí i hasiči. Zdravotníci vynášejí a pokládají na lehátko řidičku černého auta. Pan řidič a paní spolucestující z šedého auta vystupují a jdou do sanity také. Hasiči zasypávají vytékající kapaliny z černého auta a řídí dopravu v obou směrech. Policie si dává na čas. První vozidlo přijíždí po víc jak půl hodině. Po tři čtvrtě hodině teprve uzavírají silnici v obou směrech a odklání dopravu jinudy. Časem přijdu na řadu konečně já jako svědek a po více než dvou hodinách od nehody, celá zkřehlá z postávání venku, můžu konečně odjet domů. Odstraňování následků nehody bude trvat asi ještě dlouho.

Doma si sedám do křesla a teprve mi to celé dochází, co se vlastně stalo. Přemýšlím o tom, že kdybych tam tudy projížděla o nějakých pět vteřin dříve nebo později, nemuselo k nehodě vůbec dojít. Nebo také, kdybych jela o vteřinu pomaleji, narazilo by odmrštěné šedé auto přímo do mého levého boku a třeba bych tento článek už nepsala.

Něco podobného se přihodilo před lety i mé dceři, kdy si uvědomila, že vše je otázkou vteřin. Bydleli jsme tehdy v Lomnici n. Pop. v patře nad nápojkou. Dům byl v úzké ulici na hlavním tahu přes město. U nápojky stále parkovaly náklaďáky přivážející pivo a nakupující zákazníci. K hlavnímu vchodu do domu byly z ulice asi dva schůdky a nad nimi malá podesta. Dcera tehdy chodila na druhý stupeň základní školy. Tehdy mi vyprávěla, jak po vyučování šla rovnou domů. V domě vyšla těch pár schodů do prvního patra. A když už uvnitř zamykala dveře bytu, uslyšela velkou ránu. Šla se podívat k oknu nad silnicí a viděla auto napasované na těch schůdcích a podestě, kde před nějakými patnácti vteřinami procházela ona. Stejná situace, také nějaké auto nedobrzdilo.

Je opravdu vše jen dílem náhody nebo nad námi oběma bděl nějaký strážný anděl? Tak jen doufám, že pokud se i můj syn někdy ocitne v nesprávný čas na nesprávném místě, i jeho strážný anděl bude v plné pohotovosti.