Tento díl je o putování podél východního pobřeží. Také je o jedné stezce nestezce vedoucí na pláž u San Teodora s úžasným koupáním.
Z městečka Cala Gonone vedou pouze dvě silnice. Jedna úzká krkolomná panelová přes hřeben. Tu jsem popsala v minulém díle. Druhá hlavní široká asfaltová hned nad městečkem vjíždí do tunelu. Italové jsou mistři v ražbě tunelů, jak v kontinentální Itálii, tak i zde na Sardinii.
Na vyhlídkových místech po Sardinii bývají parkoviště s občerstvením. Zde je také, tak jsme zastavili a naposledy se loučíme s městečkem Cala Gonone.
Míříme do města Orosei, v průvodci jsem se dočetla, že jsou na pláži vzrostlé piniové borovice, tak si říkáme, že by to bylo skvělé být na pláži ve stínu. Cestou míjíme mramorový lom.
Hned od katastrální hranice města je překvapující zelený trávník a stříhané keře.
Zaparkovali jsme celkem v pohodě, ale bohužel jsme se jako na potvoru zrovna trefili do části pobřeží, které bylo totálně holé, nikde žádná avizovaná borovice. Dohodli jsme se, že borovicový stín hledat nebudeme a pojedeme dál. V celkem klidném městečku jsme si ještě nakoupili. Parkoviště u obchodů bývají v citrusových sadech, jako třeba tedy. Říkám si, jaké by asi bylo, kdyby u nás byly parkoviště u obchodů třeba v jablečných sadech.
Pokračujeme podél pobřeží do turistické destinace San Teodoro. Má tam být dlouhá úzká šíje s jemným bílým pískem – 3 km dlouhá pláž Spiaggia La Cinta. Z jedné strany omývaná Tyrhénským mořem, z druhé strany má být jezero Stagno di San Teodoro s plameňáky.
Cestou dáváme pozor, abychom omylem nezajeli do některé z nízkoemisních zón, které zde v městečkách u pobřeží bývají. Když se blížíme k městu Posada, vidíme, co kolem napáchal nedávný požár.
Projeli jsme velice rušným městem San Teodoro až před parkoviště u pláže, které je obsazeno. Čirou náhodou pak nacházíme parkování asi o kilometr a půl dále u hlavní silnice naproti obchodu. Cestou k pláži po silnici vidíme v příkopech samé odpadky. Ital prostě jede, dopije a láhev vyhodí z okénka auta. Po jedné straně máme výhled na jezero.
Ještě před pláží jsme narazili na dřevěné schody vedoucí ze silnice, dle mapy a ukazatele by to měla být stezka vedoucí vedle jezera a končící na písečné pláži uprostřed šíje. Říkáme si, že to by vlastně mohla být zkratka na méně přeplněnou část pláže. Super. Vydáváme se na stezku. Zprvu jdeme po dřevěném chodníku, sice nikde ani živáčka, natož pak plameňáci, ale prostředí pěkné.
Bohužel jsme netušili, že pěkně to bude vypadat pouze na začátku cesty. Časem dřevěný chodník končí a pokračuje úzká cestička vegetací. Potom zmizelo i značení. Ocitli jsme se v mokřadu s exkrementy ptáků. Občas musíme přebrodit špinavou vodu. Syn, městský člověk, který nemá rád nepohodu nadává jak špaček, také proto, že má na noze nějaký bolák a po každém brodění jej oplachuje pitnou vodou, kterou si neseme sebou. Zpátky se vracet nechceme, protože podle navigace máme kratší cestu na pláž než zpět na silnici. No jo, podle cesty v navigaci. Kdysi tady asi bývala schůdná cesta. Ze strany slyšíme hlasy lidí na pláži, ale probojovat se k nim přes hustou vegetaci nemůžeme. Najednou, stále méně znatelná cestička vede mezi vzrostlými širokými keři. I tuto překážku překonáme. Cesta se nám zdá nekonečná. Konečně vidíme zničené zábradlí svědčící o tom, že už budeme u konce stezky. Hurá. Radujeme se předčasně, ještě musíme překonat území přírodního lidského záchodu. Samozřejmě, pár toaletních budek je opět pouze na začátku pláže, po celé tří kilometrové trase plné turistů už nic. Vlastně po celé Sardinii jsme nikde mimo kempů žádné veřejné toalety nezaregistrovali. Syn je ještě nejméně půl hodiny hodně nabručený. Je úplně jiný než dcera, která mi tam hodně chyběla. Bylo mi líto, že jednak nevidí tu nádhernou pláž, na kterou jsme právě dorazili, ale také by s ní tento negativní zážitek byl spíše zážitkem legračně dobrodružným.
Koupání je tu však luxusní. Jemný písek krásně zvrásněný příbojem na dně moře je vidět i v hloubce, jak je zde voda průzračná. Do hloubky se však dostanete až po mnoha desítkách metrů od břehu. Díky mělkému zálivu a malým vlnkám, velice vhodné koupání i pro malé děti. Je to nejlepší koupání, z toho, kde jsme na Sardinii byli. Moře je neuvěřitelně teplé, vůbec se ho nemůžu nabažit.
Zůstáváme až do večera.
Potom jdeme po pláži omývajíc si nohy vlnakami. V jednu chvíli mi přistála na prstech jedné nohy malá rybka lezec a vzápětí odplavala. Nádhera. Potom, když už jdeme po silnici k autu, slyšíme od jezera typické hlasy plameňáků, které známe ze zoologických zahrad. Bohužel už je tma a nevidíme tím směrem vůbec nic.
Večer jsme se ještě vydali do rušného centra města, plného stánků a malých obchůdků se suvenýry. Ale není to procházka nepříjemná.
Příští díl bude o zpáteční cestě trajektem z ostrova, která nebyla tak pohodová jako cesta tam.
