V minulých dílech jsme se bavili o bankách. O jejich výši poplatků, o nesrozumitelnosti, o nejednotnosti sazebníků, o složitosti obchodních podmínek apod. Stačí si zapnout televizi a v reklamách běží to stejné, banky přetahují klienty z dražších bank do těch levných. Slogan „ I banku můžete mít rádi“ zná asi každý.
Nicméně tento článek není o bankách ale pojišťovnách, jen jsem chtěl nastínit, že banky se probírají v médiích dnes a denně a všichni ví, jaké poplatky si za své „drahé“ služby účtují. Nicméně pojišťovny skutečná mediální masáž a přísnější regulace ze strany státu zřejmě teprve čeká. Alespoň lze tak usuzovat na základě vývoje ostatních evropských zemí. Například v Německu se objevovaly články o tom, jak jsou klienti nemile překvapeni výši plnění pojišťovny při dožití se konce pojištění. Ta totiž často neodpovídala modelacím, které byly klientům prodávány. V Nizozemsku to došlo ještě dál, tam klienti s úděsem zjistili, že na svých účtech u pojišťoven nemají finanční prostředky, jež jim byly při prodeji slibovány.
Pokud se ještě někdo domnívá, že je u nás životní pojištění na spoření výhodnější, tak se bohužel plete. Abych jen nehanil, pokud klient produkt používá na snížení daní a pojistku si dává tzv. do nákladů anebo firma používá tento produkt u svých zaměstnanců na snížení mzdových nákladů firmy, je to v pořádku.
Bohužel vhodnost využití životního pojištění k investování je podporována samotnými pojišťovnami. Peníze investované do životního pojištění se kvůli vysokým poplatkům rentují výrazně hůře, než kdybychom si nakoupili např. státní dluhopisy. Pojďme k jednoduchému závěru. I kdybychom vzali pouze spořící životní pojištění bez zahrnutí pojistné složky ( smrt apod. ), tak ani po pěti letech spoření nedostaneme zdaleka tolik, kolik jsme zaplatili na pojistném. Investiční životní pojištění má jako bankovní účty také své poplatky a zde je jejich výčet několika z nich: poplatek za uzavření smlouvy, měsíční poplatek za správu, poplatek za správu investice apod. Některé pojišťovny, aby nevyděsily své klienty dokonce ani nezveřejňují kompletní sazebník všech poplatků spojených s pojištěním. Díky novému občanskému zákoníku většina pojišťoven k této problematice už přistupuje pozitivně, ale i tak poplatky schová, aby je klient neviděl. Veškeré poplatky jsou zahrnuty v měsíční platbě klienta, tudíž, klient nepociťuje žádné starosti navíc, ale vlasy mu hrůzou stoupnou pokud se o poplatky začne zajímat. V dnešní době naštěstí již existují weby a srovnávače, kde si nákladovost můžeme ověřit. Pokud za Vámi přijde pojišťovák s „úžasnou“ nabídkou a bude Vám radit, aby jste si na penzi spořili přes investiční životní pojištění, tak jej pošlete s klidem domů, ať se vrátí do školy a zopakuje si výuku o základech finančních produktech.
Zapomeňte na různá spořící a jednorázová investiční životní pojištění v jakékoliv podobě a oddělte pojištění a investice zvlášť. Pojišťovna nikdy nebude pracovat zadarmo a ještě jsme sankcionováni daní z výnosu. Nejvhodnějším řešením je investice do podílových fondů, o kterých jsem psal v prvních článcích.
Bohužel výhodnost spořícího životního pojištění je završena optimistickými modelacemi, které přikládají agenti pojišťoven klientům při sjednání produktu. V případě investičního pojištění tyto modelace nepočítají s poplatkem za správu investice pojišťovnou a investiční společností. Uvažované zhodnocení je pak často nadhodnocené. U modelací kapitálového pojištění bývá počítáno s vysokými podíly na zisku, které jsou nereálné. Pojišťovna je totiž může a nemusí připsat. Také proč by to dělala a okrádala sama sebe? Výsledná iluze je podpořena každoročním výpisem, kdy výpis je zcela netransparentní a nepřehledný, většinou se skládá z tzv. počátečních jednotek a akumulačních jednotek. Počáteční jednotky jsou jinými slovy počáteční nevratné poplatky a akumulační jednotky jsou prostředky, které se nám v produktu již opravdu zhodnocují.
S investiční složkou v pojištění úzce souvisí ještě jeden zbabělý trik, a sice takzvaná automatická indexace či dynamizace. Co to vlastně je? Indexací se rozumí zvyšování pojistného podle vývoje cen na trhu. Jejím smyslem je klienta ochránit, kdy se sjednané pojistné částky lehce zvyšují a tím stoupá klientovo krytí v pojistné smlouvě. Na první pohled vše vypadá rozumně a logicky. Všichni víme, že inflace je potvora a bojovat s ní nějak musíme. Ve skutečnosti indexace funguje trochu jinak. Klientům je automaticky navyšována platba aniž by se mohli rozhodnout. Pojišťovna si pojistné navyšuje dle své libosti a bez našeho vědomí. Ano, máme možnost indexaci odmítnout, ale nesmím prošvihnout termín a musím to své drahé pojišťovně oznámit písemnou formou. Ať inflace je či není daný rok, tak nám pojišťovna automaticky zvedne pojistné, tedy platbu například o 1%, což u 1000 Kč platbě dělá 10 Kč měsíčně navíc. Člověk si řekne, co to je 10 Kč, že ano? Ale následné zvyšování se mi již počítá z 1010 Kč, nikoliv z původní platby 1000 Kč, za pouhých 5 let již platíme pojišťovně o několik stovek navíc. Indexace je tak danajským darem pojišťovny. Jde o postupné dokupování pojištění díky indexaci, přičemž cíl pro pojišťovnu je jediný: platit více a více. Z logického pohledu ovšem v čase ubývá pojistná ochrana klientům, dluhy se splatí, děti vyletí z hnízda, majetek se zvětší, dům se dostaví, auto splatí, a proto je zbytečné pojišťovnám nechávat víc než je nutné.
Rady na závěr: Smlouvu životního pojištění čas od času upravujme podle naší aktuální životní a majetkové situace, nikoliv podle automatické indexace nastavenou pojišťovnou.
Příštím díle se podíváme na nechvalně (ne)známé výluky u pojištění a jak bojovat s větrnými mlýny.
