Rus ohlásil „hvězdné války“ ve svém podání a druhé straně světa nějak došla řeč

Přestože se jedná o závažné prohlášení celosvětového významu, žádná větší vlna komentářů a diskusí se zrovna nekoná. Proč? Že by nějaké překvapení?

Kdo ví, co blahé paměti si řekli a na čem se dohodli Michail Gorbačov a George Bush mezi čtyřma očima na lodi v Kaspickém moři v druhé polovině 80 let minulého století?

Ale dnes se může i zdát, že na první pohled západem vyhraná studená válka může být ve skutečnosti jen určitým historický strategickým a taktickým manévrem ze strany Ruska (tehdejšího SSSR) pro své nové mocenské vykročení v nadcházejícím tisíciletí.

Rusko na konci studené války určitě nevypadalo (už jen na první pohled), že by zrovna bylo v nějaké dobré kondici. Jenže jaký byl jeho skutečný stav, co mělo a nemělo? To možná ví jen a jen ono samotné.

Dnes vypadá až k neuvěření, co se v poměrně krátké době stalo s Ruskem (SSSR) na konci milénia. A ani ne tak „co se stalo“, jako „jakým způsobem se to stalo“. S jakým relativním poklidem a odevzdaností se nechalo připravit o svou dosavadní moc ve světě, o své impérium, o svůj hegemon na východní polokouli. A snad i proto se nabízí otázka: „Co už tenkrát vědělo jen ono samotné a co také jen samo zamýšlelo?“

To, co se v Rusku (SSSR) odehrávalo na konci tisíciletí, to vůbec neodpovídá historické mentalitě tohoto národa. Dějiny již opakovaně ukázaly, že Rus sám o sobě se nikdy nikomu nepoddá, a to i za cenu totálního sebezničení. Jak víme, dokáže dočasně ustoupit, obětovat kus své vlastní země, sám si zapálit vlastní hlavní město, nechat si rozbít napadrť města další, ale na kolena a k poslušnosti jej nikdo jen tak nedostane, nikdo jej neovládne. Nepodařilo se to jak Napoleonovi, tak Hitlerovi a dnes zjevně ani Amíkům.

Dnes se můžeme jen domnívat a spekulovat o tom, jestli Rus už v těch 80. letech náhodou nepochopil, že extenzivní mocenské ovládání významné části světa nemá budoucnost, že je neudržitelné, a že čím dříve to své ideologicko mocenské šílenství zastaví, tím dříve se do pozice světově respektované mocnosti opět vrátí. Bude to ale už v jiné formě, s jiným a daleko účinnějším a efektivnějším přístupem a prostředky.

Zatímco západní svět se čtvrtstoletí opájel pocity vítězství a zdánlivého totálního mocenského ovládnutí světa, Rus zatím úspěšně „přezbrojil“ a dnes se vrací na světovou scénu způsobem, že se s ním zase bude muset počítat, tak jako v dobách jeho dřívější mocenské slávy.

A co to znamená pro náš „sebevědomý, vševědoucí a jen pravověrný“ západní svět? O tom dnes asi všichni intenzivně přemýšlí. Co s tím, co si přiznat a co ne? A s jakou propagandou zítra opět vyjít mezi lidi a do éteru?