Prezident je vladařem a nebo kladečem věnců?

Náš právní řád je poměrně nepřehledný a ne vždy jednoznačně srozumitelný. Kolik právníků a politologů, tolik výkladů a často protichůdných názorů. A tak je tomu i případě výkladu a vnímání postavení a úlohy prezidenta republiky.

V demokratickém státě by měly být aspoň ty základní ústavní principy jednoznačně srozumitelné, a to i pro každého řadového občana. Týká se to i věci postavení a úlohy prezidenta republiky. Že realita je jiná, je naprosto zřejmé. Proto také nakonec ten řadový občan si celý systém vykládá tak, jak sám umí.

Základní otázka zní: „Je prezident republiky v našem ústavní pořádku „vladařem“ a nebo jen „medvědem na ukázku a kladečem věnců, či fíkovým listem“?

Demokracie je definovaná obecně platnými a uznávanými principy. Např.: „Veškerá státní moc vychází z vůle lidu“ nebo také: „Státní moc je rozdělená na tři na sobě nezávislé moci, tj. moc zákonodárnou, výkonnou a soudní“.

Naše ústava o tom říká: „Čl.2, (1), Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. (2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.

Kde se v tom nachází a jaká je úloha prezidenta republiky? Ústava také praví: „Čl.54 (1) Prezident republiky je hlavou státu.“

Kterou ze tří uvedených státních mocí prezident republiky představuje, to ústava výslovně neříká, ale už tím, že zmíněný čl. 54 je prvním v Hlavě třetí, Moc výkonná, tak je zřejmé, že by měl představovat moc výkonnou (a také se o tom tak u nás i mluví).

Pokud skutečně platí proklamované demokratické rozdělení státní moci na uvedené tři vzájemně oddělené, potom samotné nastavení prezidentských kompetencí tomu ale neodpovídá. Prezident republiky přece vystupuje, uplatňuje své kompetence a zasahuje do všech tří oddělených mocí, např. už jen tím, že jmenuje/ odvolává vládu, rozpouští parlament, jmenuje/odvolává soudce, může kdekoliv přijít …. a jiné, což nejsou jen formality bez jakéhokoliv mocenského a politického vlivu.

Celé to demokratické rozdělení státní moci v našem domácím podání nabízí řadu otazníků, což je ke škodě věci, protože to zpochybňuje i samotný věcný význam uvedeného základního demokratického mocenského dělení (podobně např. vztahy mezi mocí zákonodárnou a výkonnou také nepředstavují zrovna ideální nezávislé mocenské rozdělení). Takže je z toho nakonec ten známý „český kočko-pes“ a nebo ve stylu, „vlk se nažral a koza zůstala celá“.

Jak má potom takovým věcem rozumět řadový občan, aby jako elementární aktér „demokratismu“ nabyl aspoň trochu dojmu, že věci mají nějakou logiku a smysl (pokud ovšem jeho "matení" není přímo účelem).

Nabízejí se dva pohledy na věc.

I. Prezident republiky je skutečně výhradně součástí výkonné moci (jak naznačuje ústava). Potom by ale neměl do mocí zákonodárné a soudní vůbec jakkoliv zasahovat, jestliže chceme dodržet demokratický princip tří oddělených mocí. Mimo to se také nabízí otázka, proč v oblasti moci výkonné máme ustavená dvě, vzájemně si konkurující mocenské centra - prezident a vláda, která se prakticky po celou dobu vůči sobě kompetenčně vzájemně vymezují a paralyzují? Souznění posledních dnů (Zeman-Babiš) je nebývalou výjimkou.

Tato varianta má plno „logických a systémových otazníků“. A proto spíš ukazuje na prezidenta, kterého by někteří rádi viděli "co by toho voděného a ukazovaného medvěda a kladeče věnců“

II. Prezident republiky, jako ústavou daná hlava státu, je tak skutečně tím jeho vrcholovým představitelem, a tedy z historického pohledu i „vladařem“. Proto také logicky není možné jej někam jen tak zařadit (hlava státu je za normálních okolnosti vždy jen jedna a nemá alternativu) . Ostatně, podtrhuje to i jeho dnešní přímá volba. Jeho „vladařská moc“ je ale významně omezená (zdánlivě minimalizovaná) soustavou-systémem tří vzájemně nezávislých státních mocí, zákonodárné–parlament, výkonné–vláda a soudní–soustava soudů, podobně jako je tomu principiálně např. u známé konstituční monarchie.

Soubor mocenských pravomocí prezidenta republiky je sice značně redukovaný, ale i to „málo“ je dostačující na to, aby mohl přece jen (ústavou a zákony daným způsobem) uplatňovat svou „vladařskou“ vůli a vliv, že demokratický systém státu a jeho ústavní orgány a instituce budou funkční a také fungovat, že budou pracovat, jak pracovat mají, a že politika státu bude konzistentní a bude mít hlavu a patu.

Z toho úhlu pohledu prezident republiky (navzdory jeho zařazení k moci výkonné) se skutečně jeví jako jediná hlava státu a ten „vladař“, byť s omezenými přímými mocenskými pravomocemi, který i v demokratickém systému má své nezpochybnitelné místo. Lidé potřebují a také chtějí jmenovitě vědět, kdo v jejich čele stojí, kdo je reprezentuje, kdo za ně mluví, kdo je vede a za kým tedy jdou a nebo naopak, koho případně „defenestrovat“.

Dosud výše uvedené je pohled systémový. Významné také samozřejmě je, jak dotyčná osoba, která na Masarykově stolci sedí, se dokáže této své úlohy zhostit, jak kreativně dokáže své pozice účinně a efektivně využívat, jak dokáže se svou mocí nakládat. To záleží na schopnostech a síle dané osobnosti, která úřad prezidenta republiky zastává. Že prezident republiky, navzdory různým dosavadním urputným snahám některých, není jen bezmocnou figurkou dopočtu, to každý svým způsobem předváděli všichni dosavadní prezidenti, Masarykem počínaje a dnešním Zemanem konče.

Prezidenta republiky si u nás volíme sami, přímo hlasem lidu. Proto u toho používejme vlastní rozum, logiku, nazývejme věci pravými jmény, vnímejme je takové, jaké skutečně jsou, a sami si tak svou volbou rozhodujme, jestli chceme v našem demokratickém systému skutečného svébytného vladaře a nebo nějaký ten fíkový list.