Na skutečnost, že Evropská unie může dokument podepsat za nás, ….., upozornil ekonom a publicista Martin Kunštek. „Právo EU stejně jako dohody, které ona podepisuje, je nadřazeno právu českému“ (převzato z PL).
Nic proti tomu, být ve společenství suverénních států, se kterými nás pojí stejné zájmy, spolupracovat, podílet se na společnému postupu při jejich naplňování a z vlastního rozhodnutí dobrovolně také přebírat a uplatňovat určitá pravidla, legislativu.
Jenže „dobrovolná spoluúčast a spolupráce“ je přece jen něco jiného než „dobrovolné podmanění se někomu a odevzdání vlastní suverenity“. To jsme skutečně chtěli? Opět houfně přísahat někomu jako už po několikáté v minulosti? Co jen dokáže euforie z domněle nabyté svobody, otevřených bran do Evropy a světa? Oslnění její září a širokými vítacími úsměvy z druhé strany, jsme tak zřejmě viděli jen na pár kroků před sebe.
Asi platí staré přísloví: „Kujme železo, dokud je žhavé“. Což by se dalo parafrázovat: „Kujme ty lidi a ten národ, dokud si myslí, že jdou do nebe“. Vypadá to na další ránu Havlem zvednutému: “Pravda a láska musí zvítězit na lží a nenávistí“. Protože stále platí, že neznalost a neprozíravost neomlouvá. Jen z ní a lidské hlouposti, spojené s lidskou chamtivostí a prodejností, mohou těžit a bohatnout určití lidé na úkor většiny ostatních.
„Kam jsme došli, kdo to ví?“ Když tady někdo začal psát o „protektorátu“, tak v souvislosti s nechvalnou historickou zkušeností a neznalostí dalších širších historických skutečností, začal jednomu běhat mráz po zádech. Jenže „protektorát“ asi není až tak škaredé a zakázané slovo a za svůj věcný obsah samo o sobě nemůže. Snad od dob Přemysla Otakara II. jsme vždy byli předmětem zájmu a v područí (určitou loutkou) některé ze stran světově rozdělené moci a vlivu. Takže proč asi by tomu dnes mělo být jinak, že ano? Možná by jen stálo zato si toho být dobře vědomi a nemyslet si bláhově, že o sobě a o tom, co se u nás doma děje, si rozhodujeme jen sami.
