pokud ovšem nám samotná EU nebo Německo nevyhlásí „válku“ (jakéhokoliv druhu), „aby nás přivedla k rozumu“.
Zřejmě v těchto souvislostech k našemu odchodu z EU ve skutečnosti vůbec nedojde. A ani referendum na tom nic nezmění (přesto, z principiálních důvodů, by jeho konání mělo být umožněno).
Německu a celé západní Evropě dlouhodobě chybí pracovní síla. Dílčím a dočasným řešením byly politické změny na konci 80. let. Jenže dnes je tento problém na stole zase a možná ještě větší. Dotčení to řeší jak jen umí a to i za cenu imigrace a islamizace Evropy. V kontextu s tím, naše dnešní ekonomika je silně proexportní a v naprosté většině je orientovaná právě na trhy EU, především na Německo.
Zcela určitě je pozitivní a potěšitelné, že jsme se dokázali v zahraničí takto prosadit. Ale stejně tak je to (z výše uvedených důvodů) pozitivní a také nezbytné i pro naše evropské, především německé partnery, jejich trhy.
Jakýkoliv výpadek našeho exportu je pro naši ekonomiku existenčním rizikem. Jenže podobné riziko padá na hlavy i těch, kteří naši produkci v takovém objemu odebírají (často ji jen pod svou hlavičkou přeprodávají na světové trhy). Museli by ji někým, něčím nahradit. Čím? Kým? Kde brát a nekrást? „Že by tou invazivní hordou z jihu?“
Z této skutečnosti zcela logicky, racionálně a pragmaticky vyplývá, že jakékoliv změny v ekonomických poměrech střední a západní Evropy (takovéhoto rázu) jsou za normálních okolností naprosto nepřijatelné, a to pro všechny zúčastněné (pro nás i ostatní země EU).
Proto vůbec nelze mluvit o tom, že bychom na případný odchod z EU nějak doplatili jen my samotní (je to evidentně jen strašení a propagandistická rétorika). Jednoduše řečeno, něco takového mocné Německo a tedy i EU nemůže v žádném případě dopustit. Z pragmatických důvodů není možné, abychom se všichni "rozkamarádili", aniž by to mělo významné dopady ne jen ekonomické, ale i politické, a to v celé Evropě (a vzhledem k dnešnímu globalizovanému světu i za oceánem).
Za dané situace to vypadá, že je možné predikovat tři varianty vývoje naši budoucnosti v souvislosti s EU (protože varianta našeho odchodu z EU, bez nějakého mocenského-válečného konfliktu, se jeví ekonomicky i politicky pro všechny dotčené jako nepřípustná):
1.Necháme věcem volný průběh. Budeme se chovat tak netečně, oddaně a servilně jako dosud. A v nejbližší budoucnosti jen zlegitimizujeme a zlegalizujeme náš provinční charakter a statut v rámci EU, lépe řečeno Německa. K tomu, s naším přístupem v uplynulých letech, máme dnes asi poměrně dobře našlápnuto a zvenčí je to zjevně významně jen podporováno.
2.EU, respektive její tvrdé jádro (Německo, Francie, ….), bude (budou) stupňovat svou mocenskou imperátorskou politiku „všemi prostředky“ a pokud se budeme vzpouzet, tak budeme chtě, nechtě zpacifikovaní do stavu viz bod 1. To ale zavání nevyhnutelnými konflikty, nepokoji, a to ne jen u nás, ale i na jiných místech v Evropě (v tom, co si tady řešíme my, nejsme zcela ojedinělí …..).
3.Využijeme dnešní situace, své neopakovatelné pozice a možností v EU (viz výše). Odložíme svou submisivní roli a aktivně asertivně se budeme prosazovat, co by rovnocenný suverénní partner mezi těmi, kteří dnes v EU pravidla spoluvytvářejí a určují jaká bude (a ne jen poslouchat to, o čem již rozhodli). Pokud sami dobrovolně nepřistoupíme na variantu 1., tak „tvrdé jádro EU přece jen bude mít problémy „za každou cenu“ uplatňovat variantu č. 2 a nakonec bude přece jen lepší nás vzít do hry, vzít na vědomí náš hlas, naše zájmy (ne jen o tom pokrytecky mluvit). Rétorika o tom, že jsme malá země, a že nic nemáme, nic nezmůžeme, ..... je jen tím, za co nás chtějí mít. Tato varianta je příležitostí dneška, která se po několik generací nebude opakovat. Takže záleží na nás, jestli ji využijeme.
První dvě varianty jsou o nás, bez nás. Třetí varianta je hra o naši identitu, svobodu a "místo na slunci". Vstup do EU jsme si před léty bohužel představovali jako účast v nějakém elitním golfovém klubu, takový happening. Jenže dnes jsme zjistili, že je to všechno především tvrdý boj, který tu po celou dobu probíhá, aniž bychom si toho vůbec všimli.
Bylo by vhodné už konečně odložit naši naivitu a zapomenout na to, že nám dá někdo něco zadarmo, a že všichni kolem nás myslí jen a jen na naše dobro. Omyl. Všechno jsme si vždycky museli řádně a mnohdy i násobně zaplatit, a pokud to bylo jen penězi, tak to byla ta lepší varianta. V tomto zjevně nebyl a ani dnes není žádný rozdíl mezi jak Západem, tak Východem. Jedni i druzí vždy účtovali a účtovat budou, stále stejně tvrdě a nekompromisně.
Odejít dnes jen tak z EU, by bylo útěkem bez boje. A co by bylo dál, když bychom už dnes nebyli schopni bojovat? Jiná věc by byla, pokud by se tak přece jen někdy stalo, že by to byla už poslední možnost a nebylo zbytí. Jenže tak daleko dnes asi skutečně ještě nejsme. Ostatně, zatím jsme se o nic pořádného ještě ani nepokusili. Jen, ne zrovna umně, utrácíme "cetky", které nám byly a jsou v podobě dotací z EU předhazovány.
