Ex-premiéři Pithart, Fischer, Špidla u Václava Moravce odkopali stávající systém

Dnes, po dlouhé době jsem neměl potřebu u Otázek Václava Moravce přepnout na jiný program. Ne, že bych s názory bývalých premiérů souhlasil, ale oni sami bezelstně předvedli, proč věci u nás jsou dosud takové, jaké jsou.

Pánové se protentokrát oprostili od obvyklých výrazných samoúčelných slovních výpadů proti svým politickým konkurentům a Václav Moravec se také zdržel svých obvyklých výrazných manipulací celé diskuse „někam“ (snad to bylo dané samotným tématem a také účastníky diskuse). 

Cokoliv následně uvedu, není jakýmkoliv snižováním intelektuální úrovně, postavení a významu uvedených pánů, jen zkrátka každý asi přemýšlíme tak nějak jinak.

Petr Pithart je určitě filosof a s touto kvalifikací také politik s velkou životní zkušeností. Ve svém životě měl spoustu příležitostí, jak se projevit a také jak zhmotnit a zrealizovat své úvahy. Jak tyto příležitosti dokázal využít, si vyhodnotí každý sám. Ale jeho životní dráha jej určitě opravňuje k tomu, aby filosofoval i nadále. Jeho nesporným přínosem je, že ve svých „nasloucháních a zamýšleních se“ dokáže otevírat a rozvíjet témata, která ostatní vedou k tříbení jejich vlastního myšlení. Bohužel, není jeho silnou stránkou, aby také dokázal své myšlenky dotahovat do konce a na nich něco reálného postavit a tím je naplnit. Nic méně, i to co dělá, „poukazovat a mít stále zvednutý prst“, je pro naši demokracii určitě nemalým přínosem.

 Jan Fischer v sobě nezapře, i co by po nějakou dobu politik, kvalifikovaného vysokého státního úředníka, který pragmaticky vnímá realitu jaká je a je dalek nějakých ideových a filosofických názorů, „protože úředníkům jednoduše filosofovat nepřísluší“. Jeho komentáře vycházejí ze znalosti a pragmatického pojetí reálného prostředí a určitě nejsou nezajímavé.

Vladimír Špidla, oproti uvedeným dvěma, je naopak politikem každým coulem, kterému v zájmu prosazování své politiky není nic cizí, usilovně zdůvodňuje a obhajuje i neobhajitelné. Ale i tak jsou některé jeho názory k zamyšlení. 

Jejich diskuse na téma ústavního a volebního systému ukázala: „Proč jsou naše vlády po celou dobu tak úspěšné a u svých voličů tak oblíbené?“.

Argumentace Petra Pitharta, že vládnutí nemá nic společného s řízením, což se u nás v reálu také skutečně i demonstruje, vyvolává otázky, co to vlastně potom ve skutečnosti „vládnutí“ je? A nebo jakou představu pánové mají o tom druhém pojmu, co to je "řízení"? Pokud „vládnutí“ má představovat „jen neustálou diskusi o něčem a chození na pivo ….“, jak to pánové doslova nazvali, potom vydržovat si něco takového z daní občanů této země je poměrně velkým luxusem a o rizicích vůbec nemluvě.

S tím souvisí i vnímání pozice a role premiéra. Premiér–předseda vlády sice předsedá vládě (sboru ministrů), která nakonec i rozhoduje ve sboru, ale to ještě neznamená, že vládu jen „moderuje“, jak uváděli dotyční. Takto to zřejmě dělal dosavadní premiér, který ale v posledních volbách jen tak, tak že nevypadl ze sněmovny, a co nedokázaly volby, tak k tomu jej dnes tlačí jeho spolu straníci.

Představa, jak pánové uváděli a shodovali se, že ministři ve vládě jsou „samostatní a nezávislí ….“, odporuje jakékoliv logice možností účinného a efektivního fungování čehokoliv (???). Jestliže náš „poměrný ústavní a volební systém“ skutečně takový je, a generuje takové vládnutí, tak se nemůžeme divit tomu, co potom máme (vždy je nezbytné k tomu dodat, „a za takové peníze“). Takový systém vládnutí je ve své podstatě a založením už dopředu „paralyzovaný“, a proto i jeho účinnost a efektivnost je taková jaká je.

Nabízí se otázka, proč mít doma apriori „paralyzovaný vládní systém“? Při dnešní úrovní vzdělanosti společnosti a dostupnosti souvisejících informací, se nedá předpokládat, že by takový problém byl neřešitelný. Proto vyvstává otázka jiná: „K čemu a komu něco takového slouží?“ Může to znamenal ledacos. Např., že vláda, řádně fungující a někam směřující jako jeden celek, se zvenčí podstatně obtížněji ovlivňuje a manipuluje, než vláda, kde si každý ministr dělá co chce (jak obhajovali pánové v diskusi), a je tak neustále zmítaná uměle generovanými vlastními problémy a permanentními krizemi..    

Pánové také diskutovali o „poměrném a většinovém ústavním a volebním systému“. Zavzpomínali, jak se o tom diskutuje už dvacet let, a stále nic. Což oni svými názory také nikam neposunuli. Jeden i druhý systém má své přednosti a nedostatky. Proto je dost obtížné jednoznačné favorizovat jeden na úkor toho druhého. U každého jde vždy o skutečný (ne jen formální) jeho vnitřní obsah, náplň, který neoddělitelně souvisí s tím, co se chce, co je sledováno, čeho se chce dosáhnout a nakonec, jaká je k tomu všemu vůle, aby tak i bylo. Z toho vyplývá, že vyměnit jen nálepky „poměrný“ za „většinový“ není žádným řešením.

Náš „poměrný systém“ má své zjevné nevýhody, generuje nám vlády a jejich fungování takové, jaké máme. Ty nevýhody ale umíme pojmenovat, a kdyby byla vůle, tak zcela určitě je umíme i řešit, a také dostatečně eliminovat. Jenže ta vůle tady zjevně chybí, zájem není. Proto stále máme to, co máme. Jednoduše, „někomu“ to zkrátka vyhovuje. A že si čas od času před televizními kamerami vzájemně postěžujeme? No a co?

Jen tak přejít na „většinový systém“ nemusí být vůbec žádnou jednoznačnou výhrou. Možná odstraníme dnešní „paralyzování účinnosti vlády“ u systému dosavadního, ale snadno se můžeme dopracovat přímo k případnému „mocenskému zneužívání vlády“ v systému novém.

Většinový systém mají v USA, jehož výsledným projevem je, že se u moci střídají jen dvě strany (Republikáni a Demokraté). Moc se tak zjevně střídavě přelévá od jedné ke druhé, ale vždy pod kontrolou těch nejvlivnějších zájmových skupin. Podobně je tak ve V. Británii. Nejde se ubránit dojmu, že nějaká volná soutěž většího počtu konkurenčních politických stran se tak postupně zvrhne jen na výběr ze dnou – „ber nebo neber, nám je to stejně jedno“ (???!!!).

Pánové neopomněli zmínit demokratický systém rozdělení státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Současně horovali pro nezbytnost jejich vzájemně provázaného a ovlivňovaného fungování. Tím ale popírají nebo jen paralyzují samotný smysl takového rozdělení moci. Určitě je podstatný rozdíl mezi „odděleným působením moci zákonodárné a moci výkonné v souladu s ústavním a zákonným vymezením jejich ustavení a působnosti“ a nebo „ovlivňováním moci zákonodárné a výkonné se navzájem“, o čemž mluvili pánové. V takovém případě se „nějaké rozdělení státní moci“ stává jen formální (papírovou) záležitostí a v diskusích jen řečnickou floskulí, což právě u nás takto máme.

Přechod na "většinový systém", pokud dosud nebyla vůle vytěžit všechny přednosti a možnosti "systému poměrného", se jeví jako poměrně závažné riziko, a to, že může postupně dojít i k jeho „mocenskému zneužití“, potom už jen s poznámkou: „Vždyť jsme to tak všichni chtěli“.