Když se kácí les, lítají třísky…

To, že se novináři a prezident Zeman nemají příliš rádi, nikoho nepřekvapuje. Nikdo o sobě a své profesi neslýchá rád negativní slova či urážky. Novináři je slýchají...

... a mají možnost své negativní emoce vtělit do svých příspěvků a tak více než u jiných vidíme fotografie prezidenta různě se podivně tvářícího, někdy s nepřítomným až dementním výrazem. Každý z nás, kdo se kdy fotil, ví, na kolika fotografiích se sám sobě nelíbí a na některých vypadá jako, no jako debil. Vybrat takovou u veřejné osoby, je více než snadné. Publikovat ji, zvláště když jde o prezidenta, který mě a mé kolegy nemá rád, velmi lákavé.

V tomto smyslu nevěřím na zcela objektivní žurnalistiku, neboť úplně každý má své postoje, názory, cítění a úhly pohledu, a byť by se snažil sebevíc, vždy bude jeho pohled nakonec subjektivní, závislý na faktech, která mu někdo (ne)předložil a prostředí, v němž se pohybuje.  Tím pádem novinářům nevyčítám, když v jejich článcích je cítit jejich osobní přesvědčení. Je pochopitelné, že cítění novinářské obce se dalo vnímat ze způsobu referování o obou kandidátech v prezidentské kampani. Vstřícný postoj k J. Drahošovi a kritický M. Zemanovi se dal těžko přehlédnout. Rád bych se však vrátil k události, k níž došlo po skončení voleb.

Symbolickou dohru tohoto jevu jsme totiž mohli sledovat ve chvíli, kdy prakticky již skončilo setkání příznivců Miloše Zemana ve volebním štábu a nastala zde šarvátka mezi novináři. Na jedné straně těmi, kteří natáčeli podnapilého novinářského kolegu, který zkolaboval a na straně druhé mezi těmi, kteří tomu bránili. Okamžitě jsme se dozvěděli o brutalitě pořadatelů z volebního štábu a napadení novinářů Zemanovci, doplněné komentáři o špatném začátku nového období prezidenta Zemana či o tom, že je to typickým znakem jeho týmu.

Dnes víme, že skutečnost je taková, že v době incidentu bylo 99,9% hostů z řad podporovatelů Miloše Zemana již mimo prostory setkání volebního štábu (prezident a jeho tým již více než hodinu a půl, včetně ochranky a většiny pořadatelů), na místě byli již jen zbytky novinářů většinou si balících své vybavení. V té době zkolaboval jeden z přítomných novinářů, který byl zjevně podnapilý již v době tiskové konference a alkohol zjevně požíval i nadále. Jeho kolaps natáčeli jiní novináři, přičemž další novinář, který podnapilého kolegu podpíral, se vydal ho bránit a jednoho z novinářů napadl. Objektivní je, že jeden z pořadatelů šarvátku mezi novináři nezvládl a byl vulgární a neprofesionální, sám ji však nezavinil. Přes tato zjevná fakta, příběh je na světě. Skvěle totiž zapadá do dávno vytvořeného mediálního obrazu.

A tak jsme se sobotní večer a celou neděli sledovali reportáže a četli články o tom, kterak příznivci Zemana napadli novináře, o bitce v Zemanově volebním štábu apod. a varování, že je to čin symbolizující staronového hradního pána. V návaznosti na tyto zprávy se vyrojily záplavy komentářů, kterak je nad slunce jasné, že na incidentu nese vinu Zemanův tým a on sám svým hrubým jednáním. Zarážející na této situaci je fakt, že všem přítomným novinářům muselo být na první pohled jasné, že muž, který napadl reportéry, byl sám novinářem. Měl viditelnou žlutou novinářskou visačku a navíc v té době již téměř žádní lidé z volebního štábu M. Zemana na místě nebyli. Přesto do světa vypustili legendu o zlých Zemanovcích bijících žurnalisty, dokumentující opilce ve volebním štábu. Co na tom, že je to také novinář… (byť kolegy zjevně – a snad i pochopitelně – neoblíbený).

Teprve během pondělí se postupně objevily články o tom, že ve skutečnosti boxující muž byl také novinář a že snad chránil jiného kolegu před natáčením v nelichotivé situaci. Džin z láhve však již byl vypuštěn a dodnes je tato kauza zmiňována jako projev ubohosti Zemanových příznivců.

Kauza si žila vlastním životem, a když už vyšlo na povrch, že boxerem byl žurnalista, stočil se zájem médií na něj. Dozvěděli jsme se, že jeho novinářská činnost je pochybná, co na tom, že je dlouhá léta členem novinářského syndikátu. Navíc byl určitě příznivcem p. Zemana a k tomu bývalým boxerem.

Naprosto nicotný incident, jakých se po republice děje mnoho, se stal národní kauzou a její aktér nechtěnou mediální hvězdou coby „rváč ze Zemanova štábu“ nebo „boxer Slezák“. Nepomohlo vysvětlování, ani omluva. Tlak neukončilo ani jeho exemplární vyloučení ze syndikátu novinářů. Vše vyústilo až v jeho kolaps a náhlé úmrtí týden a půl po incidentu. Jak uvedli jeho příbuzní, neunesl nezměrný tlak, v němž se ocitl.

Pana Karla Slezáka neznám, poprvé jsem ho jako většina z nás zaregistroval až onoho 27. ledna a žel pro všechny bude již navždy spojen právě s touto událostí. Nemohu se však zbavit úsloví „když se kácí les, lítají třísky“ nebo jiného příměru o sněhové kouli, jež spustila lavinu, kdy antipatie k Zemanovi a jeho příznivcům spolu s emocemi způsobené potyčkou, vyvolaly dění, které by si nikdo neodvážil domyslet.

Umělá kauza, jež ve svém důsledku stála život člověka, je nám nechtěným svědectvím o obrovském tlaku, jež mohou média, byť třeba nechtěně, vytvořit. Ukazuje, co vše může přinést příběh vytvořený k obrazu svému, jak nebezpečné může být si trochu pohrát s fakty, některá třeba jen neuvést. Odvážím si velmi nekorektně připomenout, že na počátku tohoto smutného příběhu s tragickým koncem, byly zprávy, u nichž se nedalo nevnímat onu silnou nesympatii k Zemanovi a jeho štábu. Skoro to vypadalo, jako by po prohraných volbách a dalších Zemanových invektivách vůči žurnalistům, měly ukázat Zemana a jeho lidi v tom správném světle nebo jim to „vytmavit“. Že se to povedlo na výbornou, se autorům nedá upřít. Všichni jsme se přesvědčili, co jsou Zemanovci zač a jakou nohou prezident vykročil do nového období. Téměř tento příběh přebil samotné zpravodajství o výsledcích voleb. Žel, když se kácí les, lítají třísky a tentokrát s tragickým koncem.

Kéž by si ti, kteří tuto kauzu pomohli chtě nechtě stvořit, mohli najít chvilku na aspoň malou reflexi. Přeci v našem českém národě společně věříme, že „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ a toto přesvědčení by se mělo projevovat v našem počínání bez ohledu na (ne)sympatie ke komukoli.