Lesk a bída jednoho potoka

V čase zimy a krátkých dní lze putování nahradit chozením. Ze vztahu k Berounce, který byl jedním z nejúžasnějších darů mého letního putování, povstala motivace k chození podél vodních toků, což jsou v okolí mého bydliště potoky. Je jich hodně. Člověk se toho podél jejich břehů spoustu naučí, začne si všímat věcí, které by mu dřív nepřipadly na mysl, a leccos pochopí.

Na severním předměstí Prahy teče kratičký potok, zvaný Housle podle zajímavé přírodní lokality, z jejíchž útrob vyvěrá, nebo Lysolajský podle obce, jíž protéká.

Ač obec působí poklidně a takřka na každém kroku je vidět, že má dobré hospodáře, samo údolí Lysolajského potoka je poměrně dramatickým příběhem o archetypální vůli k životu potoka i lidí na hodně stísněném prostoru, přičemž každá strana má o svém modu vivendi dost jiné představy. Občas se dokáží shodnout v partnerství nebo alespoň v příměří, občas je to kdo s koho. Síla potoka je v trpělivosti a vytrvalosti, síla člověka v technice, a tak to většinou dopadá tak, že člověk manipuluje potokem diplomacií počínaje a hrubou direktivou konče.

Potoku, proslavenému jako „zázračná studánka“, není dopřáno užívat si alespoň ještě chvíli dotek s mateřskou náručí země, která ho starostlivě a v mimořádně dobrém stavu odevzdává „světu“ : na povrch je rovnou vyveden trubkou a ačkoliv teče ještě asi sto metrů lesíkem, je okamžitě odkázán do příslušných mezí zánovním vydlážděným korytem do obce, kde brzy zjistí, zač je takového rodného listu z pražské periferie loket.

Chtěl bys meandrovat? Kuš! Pěkně rovnou za nosem. Rád by ses rozléval? Hajdy do koryta! Líbila by se ti tůňka? Tu máš betonovou bazénu! Zachtělo by se ti kaskád? Alou do trubek! Údolí jsi už vyhloubil až až, teď abychom ho kvůli tobě zarovnávali. Tráva? Keře? Stromy? Nestarej se a naval vodu pro zahrady. Že tě cestou ubývá? Aspoň si při přívalové vlně nebudeš moc vyskakovat.

Hned zkraje je na svém horním toku zdržen třemi betonovými nádržemi, jedna je hasičská. Nemohly by místo nich – hlavně místo těch prvních dvou – být rybníčky? Asi ne, celé údolí je svědectvím o tom, že člověk umí modelovat terén přinejmenším stejně účinně jako potok a když dojde na měření sil, má k dispozici páky jako regulaci, napřimování, zatrubňování, takže potok je nucen na všechny své přirozené funkce rezignovat, maximálně se sem tam zmůže na nějaký ten příval.

Trochu svobody si Lysolajský potok jako mladý potůček užije mezi druhou a třetí nádrží, kde protéká soukromými zahradami, ostatně také do té třetí nádrže, v níž dokonce roste okřehek (!), vskakuje zvesela, hned je ovšem šupem poslán pod zem a prohnán nějakou zvenku děsuplně vyhlížející provozovnou, za níž ještě chvilku, ale fakt už ne moc dlouho, zakouší svou potoční autenticitu, načež je mu dáno s konečnou platností na vědomost, kdo je tady pánem, a je sveden do ohavného betonového koryta podél silnice a posléze rovnou pod zem, odkud o sobě dává vědět mohutným hukotem pod mřížemi šachet, neboť se tam někudy řítí prudce dolů, aby byl u bývalého mlýna zase vypuštěn a okusil pár set metrů skutečné svobody lesem v hluboce zaříznutém korytu, jehož svahy, hlavně kolem mostu, si občané interpretují jako smetiště. A už na potok lačně čeká majitel jednoho ze strmých pozemků, pro které je těžko hledat využití a na nichž pro přístup k domům je nutno budovat betonové rampy, a vysokým vydlážděným žlabem formuje vodoteč do podoby zahradního potůčku.

Po tomto pseudoromantickém experimentu se potok vrací do betonového koryta, do něhož ústí všelijaké trubky (jsou to opravdu jen odvody dešťové vody ze dvorků?) a jiné z něho zase odvádějí užitkovou vodu a protože po té dílem dlážděné a dílem betonové trase nemá šanci přijít k nějaké další vodě z přírody, zbývá z něho před křižovatkou Čábelecké s ulicí V Podbabě už jen neduživá stružka.

Té se, zřejmě nedávno, dostalo nového koryta, které není ohyzdné betonové, nýbrž dlážděné a s očividně projevenou snahou připomenout potoku jeho přirozenou podstatu vysazením trsů nějakých vodních travin do spár mezi kameny, ale to už je spíš na podívání pro lidi než pro samotný potok, ten je tu už zcela zdrchaný a tak uzounký, že kdyby zde nebyl podepřen korytem, možná by se i beze stopy ztratil. Takto s úlevou přijímá otevřenou náruč Šáreckého potoka, který ho, rovněž řádně jetý, na křižovatce u Břetislavky pohltí.

Začíná ve slávě jako zázračná studánka, končí v bídě jako nějaký vágus. (Obec nechává provádět každého půl roku analýzu, protože lidé si uvykli přijíždět k „zázračné studánce“ pro vodu. Před časem analyzovali pro zajímavost vodu ze studánky, i před soutokem: z lahodné pitné vody byly po necelých dvou kilometrech splašky. Dnes je to údajně lepší, v Lysolajích si pořídili kanalizaci.)

Mimochodem, soutok Lysolajského a Šáreckého potoka je vpravdě industriální. Lysolajský potok v podobě uzoučké stružky je sveden pod silnici a já, přicházejíc ke křižovatce s ulicí Šárecké údolí, se s ním v duchu loučím, protože zprava už se blíží mnohem mohutnější Šárecký potok, a poněvadž z autobusu není soutok vidět, tuším, že setkání dvou potoků je zaranžováno vskrytu pod vozovkou.

Nuže, není: z přímého směru vytéká ze skruže ubohoučký Lysolajský potok a ze strany ho, rovněž zpod vozovky, z propustku uchvacuje Šárecký a pokračují pospolu betonovým korytem k Vltavě. Poslední úsek toku je regulován už podle moderních zásad udržitelnosti, břehy jsou zpevněny kameny a osázeny trávou, ba dokonce stromečky, ale potok si to už moc neužije, neboť mu zbývá naposledy podtéci komunikaci – dlužno přičíst ke cti stavitelům této křižovatky, že mu ponechali otevřené koryto pod viaduktem – a pak už se vrhnout do vod temnormutné Vltavy.