Tak, a jsem Češka aneb Zpíváme s taťkou českou hymnu

Dlouho mi nebylo tak líto toho, že nemůžu být na 17. 11. v Praze. Rodinné povinnosti mě odvelely na západ Čech. Asi to byla jedna z posledních možností, jak se jako student účastnit oslav takového výročí. Za 5 let už studentkou nebudu a navíc ve třiceti pro mě budou mít oslavy sametové revoluce jiný nádech. A kdo ví, kdo bude prezidentem.

25 let není málo ani hodně

Trošku jsem to prožívala. Letos jsem totiž v den svých 25. narozenin dostala po dvaceti letech strávených v ČR velikánský a svým způsobem i praktický dárek. Z rukou matrikářky krajského úřadu jsem převzala listinu o nabytí státního občanství. Člověk se totiž stává občanem státu ve chvíli, kdy osobně do rukou převezme tento A4 dokument a podepíše se do matriky. Jednoho říjnového dne, bez fanfár, bez hymny, v kanceláři s výhledem do klidné ulice, se ze mě stala Češka.

Poskočilo mi srdce. Drobný pocit sounáležitosti. Velkou měrou (papírově i nenapírově) jsem ale stále Vietnamkou. Dvojí občanství je pro lidi jako já alespoň zdánlivě a dočasně (jsou tam jakési patálie s prodlužováním platnosti vietnamského pasu po získání českého občanství) symbolickým rozuzlením národnostního dilematu. Naštěstí jsem také stihla na konci října poprvé volit, sic až v druhém kole senátních voleb. Nebylo příliš na výběr. Jít volit byl ale hezký lechtavý pocit. Už díky to jsem ráda, že mám občanství.

Jako každý jiný (hlavně pravdoláskařský) student, i já mám k sametové revoluci citovou vazbu. Přeci jen jsme stejně staré. Před 5 lety jsem se jako čerstvý prvák na Fakultě sociálních věd účastnila 20. výročí a poprvé na vlastní kůži zažila sardinkování a nechala se unášet symbolikou akce. Tehdy jsem Prahu a její smýšlení, snad manýry, teprve poznávala.

Letos jsem našponovaně seděla přilepená u televize a Facebooku a sledovala, jakým jiným životem si žije město, které je od nás ze západu jen hodinu a půl po dálnici. Dostat občanství v roce plném velkých výročí historických událostí, která vyvolají debatu a propojují lidí různého věku a podobného smýšlení, je docela symbolické.

A cože ta hymna? Dívali jsme se s taťkou na zahájení zápasu mezi Českou republikou a Islandem a zazpívali si ji s českými fotbalisty. Taťka se párkrát sekl ve slovech, ale melodii dával bez problému. Kde domov můj je hezká hymna, či?

Tak ať mír dár zůstává, protože co je nejmocnější, co je nejmocnější? Pravdomluvné slovo.