Nebát se a dávat

Jedna z vlastností, které si na vietnamské mentalitě hodně vážím, je štědrost a ochota se dělit i o svůj poslední drobek. 

Ono to nesouvisí třeba jen s tím, že se Vietnamci pro své blízké dokáží bezzištně rozkrájet. Jde i o "drobnější" záležitosti. Vietnamská pohostinnost je vyhlášená. O zaplacení útraty v restauraci se většinou vedou pře. Není skoro žádné návštěvy bez drobného dárku.

Zvláštním speficikem naší komunity jsou pro mě peněžité dary, "ung ho". Ať už se jedná o peníze na nějakou společenskou akci, charitu nebo příspěvek na provoz nějaké krajanské organizace, Vietnamci přispívají, i když toho někteří nevydělávají hodně. Hraje v tom roli společenská prestiž i vietnamská soudržnost. 

Neznám ale štědřejších lidí, než jsou mí rodiče. Ale to vám asi může říct kdejaký vietnamský potomek.
Když jsme žili před 20 lety ve Vietnamu, moc jsme toho neměli. Maso se jedlo jen občas a nebylo ho hodně. Naši si ho ale vždycky odepřeli, abych si mohla dát já. Oproti těm časům si teď vlastně žijeme ve zvráceném blahobytu. Našim ta ochota dávat a dělit se ale zůstala.

Třeba mamka neustále rozdává laskominky, vesměs jakékoliv jídlo. Sousedům, známým, zákazníkům, jejich příbuzným, cizím lidem. Poslední zmiňovaní většinou na takovou beprostřední štědrost nejsou zvyklí, bývají překvapení a v rozpacích. Někdy mi to obdarovávání ovocem, zeleninou z naší zahrádky, lahví piva nebo nějakými sušenkami přišlo zbytečné. Ale našim to dělá radost. Ty oči svítící.
Ale i díky takovému přístupu se k nám lidé vracejí nebo nás navštěvují. Občas i s nějakým drobným dárkem. Včera jsme třeba dostali obří šáteček z listového těsta s jahodami a pudinkem a dneska kuře. 
Takový rodičovský odkaz se vryje hluboko. Hluboučko.