Musím se s vámi podělit o jeden nevšední zážitek z dnešního rána. Budete se možná i smát. Ačkoliv neumím vyprávět historky.
Dnes v deset hodin nula nula jsem spěchala po Národní třídě na schůzku. Míjela jsem Tesco, stánek s párkama a květinářství vedle Tesca.
Jdu jdu jdu. V ústrety se blíží muž středního věku.
Koukne na moji pihatou tvář a vmete mně do obličeje "Svině vietnamský!"
Zkazil mi chuť na broskev, kterou jsem okusovala.
Oké.
Soudím, že onen dotyčný pán chodí takhle po celé Praze a hnedle jak vidí někoho mongoloidního typu, zařve onu nadávku.
Otázka je, kolik lidí mu vlastně rozumí?
Imaginárně bych je rozdělila do čtyř skupin:
Vietnamci, kteří mu rozumí. (Já)
Vietnamci, kteří mu nerozumí.
Ti, kteří nejsou Vietnamci a nerozumí.
Ti, kteří nejsou Vietnamci, zato mu ale rozumí.
Víte, člověk si na tento druh pseudointeligentních urážek časem zvykne. Už mně to nepříjde ani sprosté ani urážlivé.
Větve, ťamani, rákosníci, žlutá zimnice, šikmovočka, sv*ně žlutý, ťing ťang ťong. EEE..? Ještě nějak nás označujete?
Urazila bych se, kdyby mě obvinil z toho, že nemám smysl pro humor nebo že neumím česky. To by schytal. I když mám úctu ke starším.
Asi chcete vědět, co jsem mu odpověděla.
Otočila jsem se a ani příliš nahlas a ani příliš potichu jsem mu odvětila:
"JDĚTE DO PR*ELE."
