Slečno, chtěl bych s vámi založit rodinu aneb Můj virtuální život

Bylo mně asi třináct, když jsem ve své schránce otevřela email s touto nabídkou. Připojena byla i fotografie...Matně si vzpomínám na staršího muže, který stál u nějakého ovocného stromu... Jmenoval se Stefan a bylo mu 47.

Ale tak popořadě...Jak to všechno začalo.

Nějako si už nedokážeme život bez internetu představit. Kdo to umí a dokáže, je u mě BOREC TĚŽKÉHO KALIBRU.

Povyprávím vám, jak jsem začala virtuálně žít, respektive vést dvojí život.

Počítač s internetem jsem od našich vyfasovala ve dvanácti. Na počátku puberty. To byl hodně nepromyšlený krok. Ale budiž.

Tehdy, když jsem začínala virtuálně žít, existovalo málo českých komunikačních serverů pro teenagery. Teda co si tak pamatuji. Možná jsem je jen neznala. 

Svůj první účet/nick/přezdívku jsem si zřídila na xchat.cz. Bylo mně 12, chtěla jsem mít nějakou roztomilou a děsně šikézní přezdívku. Infantilní "Beruška" byla obsazená, takže jsem si zvolila nick slunéčko sedmitečné, se kterým prakticky vyžívám dodnes. Většina lidí z netu mě zná jako "Slunecko". Divný, což?  Korunovala jsem to tím, že jsem si na profil hodila nějaké fotky. Jeden dva snímky obličeje. Prozatím akorát. Tehdy jsem o digi foťácích neměla ani páru.

Na chatu jsem začala trávit spoustu času. Denně třeba i pět hodin chatování s "kamarády". Dialogy se vedly na různá a děsně hlubokomyšlenkářská témata. S některými lidmi jsem byla dlouho v kontaktu, ale nikdy jsme se neviděli osobně.

Chvíli jsem chodila i na pedofily prošpikovaný server Alík, tam jsem však žádné bližší kontakty nenavázala.Díkybohu.

Pak přišel komunikátor ICQ. "Za mých dob" nebyl ještě tolik rozšířen. Na něm jsem promarnila taky hafo času. Stále mám ICQ účet. V přátelích mám i člověka, kterého jsem si přidala před 6 lety. Je teď v Číně. Probírali jsme spolu léta naše osobní věci. Myslím, že jsem o jeho osobním životě věděla víc než jeho mamka:D A ano. Plánovali jsme spicha, jenže já jsem dostala strach, takže jsme se nikdá neviděli. Teď mu může být ta 29...tuším..?

Ono je mnohdy někdy lepší (Vážně?!) řešit své osobní věci s cizími lidmi.

Jinak...Mám profil všudemožně. Jak se říká...Musím být všaděl. Ale už to omezuji především a "jen" na Facebook. "Nyní všechen svůj volný čas věnuji Facebooku" (To jsem to dopadla). To je ta největší prasárna na celém světě. Takhle tratit čas! Vyhněte se mu, pokud můžete. Nebo se stanete závisláky jako jsem já. Už jsem se dostala do takové zoufalé fáze, že přemýšlím, co všechno musím na netu najít, komu napsat, komu okomentovat foto apod. Tragikomické.

Přiznávám, že jsem se několikrát v životě setkala s lidmi, se kterými jsem se znala jen přes internet. A ano, přiznávám, že se chovám nezodpovědně. Naši by mě asi uvěznili v jeskyni, kdyby se to tehdá bývali byli dozvěděli. Naštěstí jsem do této chvíle měla na lidi štěstí. S většinou z nich si občasně ještě napíšeme. Ale je fakt, že po osobním setkání nám netová komunikace zeslábla.

Ono se dá přes net dokonce i zamilovat. Hm. Bomba jak prase.

Tohle je zase něco špeciélního. Vietnamská komunita v Čechách žije na netu. Je to jak násobení mnohočlenů: Všichni se všemi...se znají. Chodí. Nedivte se pak, že vás na nějaké společné akci pozdraví zcela neznámý člověk, z něhož se pak vyklube váš "kamarád z Lide.cz", který ale ve skutečnosti vypadá .... jinak.. ať už lépe či hůře.

Pokud si na svůj profil umístíte cokoliv osobnějšího rázu (foto přítelíčka, přítulkyně), vězte, že druhý den to bude vědět celá internetová komunita. Ale s tím my, exhibouši počítáme, že?

Dostáváme se k výše zmíněnému emailu: To byl jeden z oněch prvních podivných emailů mého virtuálního života. Poslal mi fotografii s textem ,že shání mladou ženu, se kterou by založil rodinu a že mu jsem sympatická. Neměla bych zájem? Neměla.

Pak mi psal Kurt, že bude ten a ten den v Praze, jestli mu nechci dělat společnost? Nezávazně. Kurt je prý blonďák, sportovní, 38, ze Švýcarska. A velmi štědrý. Poté, co jsem mu laskavě vysvětlila, že nemám zájem, mi odepsal, že mi dá za dva dny 300 Euro. To mi bylo 14.

Nedlouho na to mi psali Petr a Alena z České Lípy, že by mě chtěli do trojky. Že mě vyzvednou, zaučí a navrch mi dají 500 Euro. Stejně by mě zajímalo, jestli nakonec někoho našli:)

Naivita je holt lehká kořist. 

Některé z těchto elektronických dopisů mám ještě ve schránce. Pro zasmání. 

Na závěr musím dodat, že internet mi toho HODNĚ DAL, ALE SNAD VÍC MI TOHO VZAL. Trávím u něj toliko času...Až se někdy stydím. Musím to sama od sebe omezit, ale jde to stěží. Tak se musím zaměstnat onačím způsobem. Trvalo mi dvě a půl hodiny, než jsem napsala tento článek. To proto, že jsem sjížděla ještě Facebook: okomentovala jsem několikt fotek, statusů, odepsala na několik vzkazů. Vrrr haf haf. Degenerace osmdesátého stupně.

Ale jistě...Jsem však stále moc ráda, že internet existuje.

Celkově ale... bacha ta tuhle neviditelnou potvoru. Rodičové, dovolte svým dětem mít profily, jinak se budou cítit odstrčené. Smutné, leč pravda. Dovolte jim se bavit na chatu. Můžete jim povolit i fotografie, ale pravidelně kontrolujte a bavte se s nimi o tom...Pokud možno. Tedy - na co dát majzla, proč nedávat osobní info, nesvlékat se před videokamerou apod.

Mimochodem....Jak často se GOOGLUJETE? (nebo své kamarády, přítele/přítelkyně?):D

aneb GOOGLE ME BEJBE.