V poslední době se vyrojilo nespočet příspěvků na dané téma. Vyjadřovali se jak rodičové, tak i studenti (soutěž o knížky,hohohooo) Těch článků a esejů a editorialů a fejetonů a glos bylo tolik, že jsem to přestala číst. Na druhou stranu si říkám, že bych se vlastně mohla taky vyjádřít,poněvadžto k tomu mám vcelku co říci. Tak tedy....
Na začátek :
*Jsem agresivní a mám sklony k násilí, přesto, prosím, opomeňte tento detail během četby mého článku, neboť tyto násilnické tendence mají kupodivu s mým postojem pramálo společného.*
Považuju trestní stíhání rodičů za fyzické násilí na dětech za bohulibé,leč utopické.
V zásadě nemám nic proti fyzickému trestu (připomínám odstavec s hvězdičkou) , ale prosím prosím VŠEHO S MÍROU.
Otázka zní : Kolik je vlastně "S MÍROU?"
Odpověď zní : Je to individuální. Cca tolik, aby to splnilo svůj účel. Tedy, pakliže nejde domluvit (ZDŮRAZŇUJI, ŽE DOMLUVA MÁ PŘEDNOST PŘED VÝPRASKEM). Taky záleží na věku a tělesné struktuře bitého. Logicky.
Zároveň, aby to v dítěti nezanechalo hlubší rány a aby z něj v budoucnu nevyrostl jedinec psychicky labilní a tyranský. Takže KDYŽ UŽ, adekvátním výpraskem bychom mohli rozumět : lehká facka ( ne moc silná,aby nervové buňky v mozku neutrpěly vážnější šok), plácnout přes zadek - nejlépe vaše ruka - přes vařečku už to není tak osobní ( bože,co jsem to řekla?! Hanba!)
Chápu, že nevěřícně kulíte očima, co vám to tady píšu za podivné věci, však vězte, že mám důvod. Facka ve správnou chvíli ( a zase vyvstává otázka,kdy je ta správná chvíle?) je mnohdy jediným komunikačním kanálem a východiskem, jak si "udržet autoritu" a přinutit potomka " k poslušnosti ". Ono jde potom taky o vztah,který mezi nimi je. Jestli je pevný a hluboký, facka bude mít spíše pozitivní dopad . Tak je tomu třeba v našem rodinném krbu. Věříte mi to?
Vyrostla jsem na OBČASNÉ hrozbě fyzického trestu. A jsem vcelku i ráda (ježíš,fakt?!). Poněvadž mi to zabránilo udělat sem tam nějakou skopičinu (třeba jet si do aleluja ,aniž bych to ohlásila našim), které bych mohla ...ale i nemusela.. litovat.
Co se mého prospěchu týče, nepamatuju se,že bych dostala za špatnou známku. Důležitost vzdělání jsem si již uvědomovala ve svých 5 letech (cože?!) .
Pamatuju si však na svou první facku. Byly mně 3 roky a nechtěla jsem jíst rejžičku. Tak mě taťka vzal a vrazil mi facku ,až jsem z toho měla modřinu. Neadekvátní. Polehčující okolnost : daddy je bývalý policejní důstojník a je někdy cholerický. Cholerik jsem po něm.
Taktéž si pamatuju,že jsem v daddyho amoku či afektu dostala kabelem, hůlkami, páskem a taky několik facek, až jsem spadla....Taktéž neadekvátní. A důvody? Místo pomáhání v kuchyni jsem seděla na pc, byla jsem drzá či něco v tom stylu...Hm,hlavně na nás nevolejte sociálku, protože můj daddy není násilník a já se necítím být fyzicky týrána a ani nepociťuji omezování osobní svobody.Tak. Ještě něco.
Postupem času to vidím s větším nadhledem. Abyste rozuměli. Mám v sobě zafixováno, že TOHLE k výchově patří. Každý výprask jsem si vytrucovala ... (netrucovala jsem déle než pár dnů) a život šel dál, V duchu jsem na něj nadávala, klela a říkala sprostá slova,nedávala mu pusu na dobrou noc,ale pak to nějak vyšumělo. Vím, že to daddymu nedělalo zvlášť dobře,když mě jednu musel vrazit.
Navíc. My jsme vcelku žertovná rodinka, takže daddy si z toho dělá někdy srandu a říká věci typu : "Hele chuligánko,dlouho jsem ti nedal facku,co?" Což situaci občasně vyčistí.
A já mu říkám : "Víš daddy, časy se mění. Ty dáš teď facku mě, já dám facku tobě. Abys věděl, necvičím si jen tak...Už mám sílu, co ty mně,to já tobě:)))"
A pak se smějeme a já ho plácnu přes zadek.
Ehm....--> NÁSILÍ NA SENIORECH. DALŠÍ ŽHAVÝ SOCIOLOGICKÝ PROBLÉM. Ne....nedělám si srandu....opravdu bychom se na to měli zaměřit... Veškeré bezdůvodné násilí na bezmocných,nevinných se nepromíjí a ani netoleruje.
Mimochodem, je pro mě naprosto nepřípustné, aby děti dostaly výprask od někoho jiného, než je nejbližší rodina (rodiče,prarodiče). Kategoricky se stavím proti fyzickému trestu ve škole, kdy si kantor dovolí uhodit studenta. No dovolte! Když už má někdo to dítě bít, tak v žádném případě nikdo cizí! A to, že študentíci se chovají agresivně vůči kantorům, to je pěkně prosím...zas na jinčí povídání.
Nezapomeňte jednu věc : Pokud neexistuje po rozumné domluvě nic jiného než facka, dejte pozor,aby nebyla příliš prudká či bolestná.(Odstavec s hvězdičkou) A když už se stane a vás to mrzí, naskytla se vám další šance, jak se sblížit s potomkem : promluvte si ( o vašich pocitech,prosím žádné výčitky) - část druhá. Neumím si hrát na psychologa. Ani na pseudopsychologa. Vidím to z pohledu člověka,který byl tu a tam bit.
Jak říkám...ono záleží na tom,jaké máte mezi sebou vazby a pouto. Mezi našimi a mnou je pevný vztah. Ačkoliv mám občasně chuť daddymu pěkně z plic vynadat a naplácat mu pořádně na zadek za jeho panovačný přístup, jsem velice vděčná za to,že mě naši vychovali tak,abych mohla žít ve společnosti s jinými v "jakžtakž" harmonii a vycházet s nimi. Při přihlednutí na několik vlastností typických pro jedináčky samosebou. Samochvála smrdí. Já vím.
BÁJEČNÝ VÍKEND!
