Nepřehlédnutelné. Měl ho odjakživa. Hra se psem a málem ukousnutý nos. Kdysi v dětství. Nastala dlouhá pauza v našich životech.
Nejspíš by se tak stalo napořád, kdyby. Kdybych ho i po letech nepoznala. Tátu jsem měla asi tak do puberty. Domácnost našich byla sopečná Itálie. Naše rodina se rozpadla. Vzala jsem tu tíhu dobrovolně na sebe. Taky dobrovolně jsem chtěla život bez táty ukončit. Zachránil mě. V hodině dvanácté mě pozval na dospělácké povídání. Už jsem nezahlédla jen jeho vinu, k rozpadu pokynula i moje máma. Tím vším znechucená jsem odešla studovat na druhý konec republiky. Můj pocit ze života začal být zase šťastný.
V mých samostatných letech mi brzy potom umřela máma. Bez táty a nikoho blízkého jsem byla najednou sama. Někde vzadu mi ale blikalo světýlko, že to není až tak pravda. Profesně jsem skončila na dobrém postu. Manažerském. Jen soukromý život se mi jaksi nedařilo dotvořit. Zřejmě následek nepovedeného dětství. Na single dny se dalo zvykat. Přinášely mi radost, ale i smutek. Smutek byl v převaze. Tohle vědomí přišlo až v pozdějším čase.
Ten den byl pro mě den blbec. Pršelo, bylo studeno. Navíc nic se mi nedařilo. Bloumala jsem ulicemi bez cíle a bez myšlenek. Z nenálady mě něco zasáhlo. To něco byl hlouček bezdomovců a zásadní oční setkání s jedním z nich. A potom bambulovitý nos s velkou jizvou. Nepřehlédnutelné znamínko. Jen jsem vydechla, tati! Můj mozek se zmítal v pulzujících myšlenkách. Je to on! Musím ho zachránit. Teď, když jsem ho našla. A znovu se mi připomněla vzpomínka. Na to odpoledne, kdy mě táta zachránil od vypnutí života.
Další její život probíhá v síle emocí. Opouští své manažerské místo, aby se její prací na celý den stala péče o nemocného otce. Její čas je tu časem pro něho.
A já, jako svědek, nemohu nezmínit čas dětí stárnoucích rodičů, který se pohybuje v jiných dimenzích. Neměl(a) jsem čas na návštěvu, nebudu mít čas přijít, nemám čas na nic a na to zastavit se za tebou už vůbec ne. A rodiče pravidelně omlouvají jejich nedostatek času. Ale za tou omluvou je smutek. Taky ten je pravidelnou odpovědí na otázku, co je nejvíc trápí.
