šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý. Za trochu lásky šel bych světa kraj, jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
Touha po lásce, kterou připomíná úryvek z básně J. Vrchlického, je souzena všem lidem na světě. Nejen o Vánocích, ale právě tehdy nejvíc. Nezapomínejme na své blízké, oni čekají. Stejně jako neznámá autorka z domova důchodců ve své básni v dopise.
„Můj milý synu, snad nepřečteš to po mně ani, a přece píšu. Jsem jako ptáče v lese, jež marně vzdychá, marně hlavu sklání, však prosba jeho nikam nedoletí – ó děti, děti, jsem tak opuštěna! Dnes ke mně mluví jenom bílá stěna, dvorek je tichý, hledím do zahrádky a čekám, čekám, zdali vejdeš vrátky. Připravena je již ruka chromá, která tolikrát Ti hladívala vlásky. A rty zvadlé také čekají Tě, tak jen přijeď, mé milované dítě, ať ještě jednou, snad již naposledy, se rozezpívá ten můj koutek chudý, ať ještě jednou, nežli padnu k zemi. Tak jistě přijeď, píšu zkrátka, tak jistě přijeď! Tvá milující matka.“
A přece – stačilo by málo. Přijet. Obejmout. Srdečné objetí často vydá za tisíc slov a skutků. Dotyk má pro náš život mnohem větší význam, než si připouštíme. A teď mám na mysli i dotyk na dálku, zprostředkovaný. Díky Ježíškovým vnoučatům. Slyšeli jste o nich?
Na jejich webu si můžete vybrat vánoční přání některého z obyvatel domovů důchodců. Přiznám se, že jsme si s dcerou musely často pospíšit, abychom mohly obdarovat právě svého favorita. S velkou radostí tady sděluji, že většina z nás je právě o Vánocích štědrá, což je kromě splněného přání někomu i pohlazením pro naši duši. A to není málo. Při pročítání vánočního přání pětaosmdesátileté paní Marie vím, že splním právě to její.
„Mám pouze vnoučata, ale těm jsem dala již vše, a tak mě nenavštěvují. Jsem sama. Celý den ležím v lůžku. Občas mi bývá zima na nohy. Velkou radost by mi udělaly nějaké měkké a pohodlné teplé ponožky. Velmi děkuji, Ježíšku.“ A já už vím, že se za paní Marií rozjedu, neboť Franz Kafka připomíná:
„Navštěvovat nemocné není jen aktem jejich duševního povzbuzení, ale i prostředkem duchovního obohacení zdravých.“
A teď super zpráva, o kterou se nemohu nepodělit. Ježíškova vnoučata se mezi námi objevují i během roku. Mám důkaz z jednoho článku z Metra. Cituji.
„Vážená redakce, reaguji na dopis otištěný ve vašich novinách. To, co popisuje ta paní, se přihodilo při nákupu také mně. Jsem už starší a zapomněla jsem si doma platební kartu. S paní pokladní se domlouvám, že bydlím nedaleko, nákup s vozíkem odstavím a pro kartu dojdu. Paní pokladní mi oznamuje, že nákup už je uhrazen mladým mužem, který stál ve frontě za mnou. Snažím se pána přemluvit, ať jde se mnou, že se s ním musím vyrovnat. On jen s úsměvem odvětí, ať to neřeším. Dala jsem mu tedy svou adresu i s telefonním číslem. Od té doby stále nosím v peněžence účtenku s obnosem, který pánovi dlužím, a čekám, že se mi ozve.“
Kdepak, neozve, Ježíšek je přece anonymní. Ale jeho přání nám všem tajné není.
Tím nejkrásnějším dárkem k Vánocům není, co se zlatem třpytí. Je to úsměv, láska, pohlazení. Nad takový dar žádný není.
A takový dárek přeji i já vám.
