Z paměti pamětníků

A taky jak na Putina. To přesně ví jedna z mých pacientek. Má to do detailu vymyšlené. S namířenou pistolí se mu budu dlouho dívat do očí.

Pak ho střelím tak, aby neumřel hned, ale umíral pomalu. Pořád se mu budu dívat do očí. Ten milion dolarů, co nabízí ruský podnikatel žijící v USA jako odměnu za zneškodnění Putina, si nevezmu. To chci udělat úplně zadarmo. Pro nás pro všechny.

Slovy Karla Čapka je každý člověk vlastně spousta historek. Mnoho z nich patří k pamětníkům osmašedesátého roku. Pacienta překvapil příchod okupačních vojsk v Praze nad rozhlasem. Pacientku o něco později v městě granátů v Turnově. Jejich emotivní výpovědi si nelze nezapamatovat.

Rozhlas, obklopený tanky a ohlušený dávkami střel, byl najednou víc blíž, než kdy jindy. Stáli jsme ve frontě na potraviny, protože ve vzduchu viselo slovo válka. Bylo mi sedmnáct a u rozhlasu mi zastřelili tátu. Bylo mu něco málo přes čtyřicet. Stal se jedním z těch neohrožených, který bránil tankům projet. Maminka se zhroutila. Sanita, která ji převážela do střediska v Italské ulici, se, jako řada dalších stala terčem okupantů. Chránil jsem matku svým tělem a dostal kulku do ramene. Naštěstí jsme oba přežili. Ze zdravotního střediska se mi do paměti vryl nezapomenutelný dojem. Všude po chodbách zakrvácená lehátka s krvácejícími raněnými.  Pak jsem omdlel. Po návratu domů, když nám tanky projížděly vinohradskými ulicemi a mířily děly do oken, vyplatilo se lehat si k zemi. Že šlo o nevyhnutelnost, potvrdila rozstřílená skla v oknech. Můj dědeček kdysi prohlásil až bohužel dodneška platnou pravdu. Rusové byli a vždycky budou pronárod. Snad trefnější výraz pro ně neznám. Všem sympatizantům a posluhovačům Ruska doporučuju jedno. Emigrujte tam. Ať na vlastní kůži poznáte ruskou svobodu a demokracii.

Pacientka o měsíc později v Turnově. Sem přijeli divně vypadající vojáci, dost bylo i Asiatů. Shrnuto - nám vnucovaným výrazem – přišli k nám vojáci spřátelených armád. Tvrdili, že v Čechách zuří válka a oni ji přijeli potlačit. Vlastně nám pomáhat. Skoro těsně před jejich tanky jsme na ulicích rozhazovali letáky se slovy odporu a nenávisti. Byl to souboj na život a na smrt. Vyplatil se. Dodneška cítím za ten odpor úlevu. Tak jako tenkrát.

V Turnově obsadili a následně zdevastovali kasárna, jejich rodiny vybydlely byty. Mysleli, že tu zůstanou napořád. Občas se podařilo zajet nakoupit do Milovic. To byla především jejich majetnická zóna, kde se dostalo všechno, co nikde jinde. Ty směšně vymalovaný Rusandy neuměly sečíst ani jednoduchou položku zboží. Sčítaly na sčotu, kde na drátcích honily barevné kuličky. Pro názornou představu – počítadlo pro první třídu. Po letech byl v Turnově vybydlený mrakodrap s vlajícími hadry nebo papíry místo záclon stržený. Stejný osud potkal i domy v Mladé Boleslavi. S vytrhanou elektroinstalací, vybitými okny a průvanem, fičícím skrz naskrz paneláky, poslal obydlí po okupantech k zemi.

Po těch nespočetných letech nevůle je mít vedle sebe se podařil zázrak, rekapituluje pacientka. Něco, v co už nikdo z Čechů ani nedoufal. Ze své české kolonie byli Rusáci vyhoštěni díky spravedlivému rozřešení vesmíru a díky panu Kocábovi. A věřím, že den odchodu sovětských okupantů z naší republiky navržený jako státní svátek si s pomocí vlády darujeme. Pro nás i naše děti.