Hned dvakrát. Vždycky byl dnem žen. Letos navíc i Zemanovým posledním. Je co slavit. 8. březen 2023.
V socialistické éře hojně využívaný k ovíněné extázi, se tento rok trochu upozadil ve prospěch slavnostního dne většiny Čechů. Ve prospěch končící arogance, lživosti a nulové sebereflexe. Vynášení Zemany, podobenství s lidovým zvykem vynášení Morany, mě o den později upoutalo na titulní straně deníku Metro. Průvod lidí s bakelitovým Zemanem v červených trenýrkách prošel z Hradu na Karlův most, aby svrhl hořící Zemanu do Vltavy. Někteří jste možná ten happening prožili na vlastní kůži.
Ale aby nám v tom hektickém dni nezanikl význam MDŽ, který slavíme díky švadlenkám stávkujícím v USA za práva žen. Letos málem zapomenutý den, myslela jsem si. Příjemný omyl! Ženský personál u nás v nemocnici dostával karafiáty i bonboniéry od mužů pacientů, zrcátko s podobiznou múzy Alfonse Muchy jsem dostala od muže svého vlastního. Tolik drobných radostí, které někdy postrádáme a které nám osmý březen velkoryse přihrává. Zdá se, že snaživý Valentýn má každým rokem chutě MDŽ zastínit, starší svátek se však nedá. Bylo to k poznání ve frontách před květinářstvím, kde postávali muži všech věkových kategorií. Aspoň v mém okolí jsem to pozorovala. Muži se za kytice nestyděli. Kdysi tomu bývalo jinak, častěji je skrývali pod kabát. Ti dnešní je třímali s hrdostí, až mi to přišlo dojemné.
Povětřím se proháněl silný vítr a s ním jakoby proudila svoboda a básnicky řečeno lehkost bytí. Byl to výjimečný den v historii státu i lidí. V inauguraci nově zvoleného prezidenta se nabízí symbolika střídání starého roku s novým. A tak teď, v těchto dnech, je čas těšit se na ty příští…
