Věřte - nevěřte

ale ta silná, válkou mnohdy poznamenaná generace, to ještě zdaleka nechce zabalit. Chcete se dozvědět víc? Začněme s humorným odlehčením.

V přítomnosti paní Radky vás čeká zkouška. Budete chtít zapomenout na svůj opravdový věk. Ten její je pětasedmdesát. Sugesce nestárnout je u ní úporná, pro někoho možná i nakažlivá… Nechodící pacientka prožívá totiž své seniorské dny v opojení mládí. Hned zkraje, když se s ní seznámíte, upozorní vás důslednou žádostí. „Říkejte mi vždycky jenom křestním jménem. Necítím se tak stará, aby mě někdo oslovoval příjmením.“ A je to. Uděláte-li chybu a přeřeknete se, vyskočí jak čertík z krabičky a doslova zaječí nesouhlasem a netolerancí k vašemu opomenutí. Příště už si dáte velkého majzla nebo se radši oslovení vyhnete úplně. Přece si nevezmete na svědomí její tak bouřlivé rozčilení! „Mám deprese a úzkosti z toho, že musím stárnout a má duše to ví, a pomáhá to stáří ze mne vypudit. Br, stáří, to je strašné slovo!“ otřese se naprosto upřímně. „Taky nesnáším slovo mladí, když se tak mluví o mladé generaci. My všichni jsme přece mladí a nejenom oni,“ zlobí se z pohledu posluchače nevěřícně, ze svého pohledu však značně ukřivděně. I když zapomíná svoje každé příští slovo, mládí se nezapomíná držet zuby nehty. Dopuje si ho v myšlenkových injekcích, když pokračuje. „Nechci jenom sedět tady u stolu, chci se podívat i jinam. Nabízeli mi vozík, tak to ani za nic. Nejsem tak stará, abych jezdila na vozíčku, jako jezdí starý lidi. Z toho důvodu taky nečtu, protože nechci brýle. Připadala bych si jako stará babička. A to já nejsem,“ dodá výhružně a s důrazem. Komentář asi netřeba. Paní Boženka, devadesátiletá moudrá sousedka u stolu, vnímá chování paní Radky jako rouhání. Domlouvá jí s laskavostí sobě vlastní, leč obranný krunýř paní Radky je nenarušitelný. Přirovnání – jako když hrách na stěnu hází – tady víc než sedí.

Poradíte, co dodat? Jasně že úsměv. Dobromyslný úsměv. Mějme přece pro pomyslné mládí našich starších občanů porozumění. Většinou ve svém životě neprožili delší klidný úsek bez války, totality, neklidné politiky. A teď? Teď se snaží s dříve utlumeným elánem vyrazit do života. Těm, co neztratili s přítomností krok, se daří. Zdaleka to nezabalit.

„To mladí, dost často naše děti, si myslí, že se máme věnovat klidu stáří,“ říká vzletně jedna seniorka. „Maximálně pohlídat jejich ratolesti, což je pro nás za odměnu, jak často upozorňují a jinak se svým věkem nehýbat. Všechny ty roky blaha máme přece už za sebou!“

Jiná se vmísí a je z toho diskuse. „Pak nemáme mít deprese z toho poznání, z toho, že končíme jako poslední v řadě.“ „Jaké deprese a jaká poslední místa v řadě?“ rozčilí se žena s tělem modelky a není to mýlka. Modelkou je. Vyššího věku a je na to patřičně hrdá. „Celý život jsem toužila po molu, který pro mne znamenal svět. Móda pro mě byla vším. Bohužel minula jsem se s dobou. Ale nic není ztraceno a tuhle pravdu jsem potvrdila sobě i jiným. Je nás těch postarších mezi mladými manekýnkami víc. Nebudu skromná, když řeknu, že mi to lichotí. Je nám víc jak sedmdesát a umíme být taky středem pozornosti. Bez ohledu na ten proklatý věk. Přiznávám si ho, i když přiznám, že jen letmo, v klidu domova. Jinak mě ty myšlenky na ubíhající čas nijak netrápí. Pokud mě budou z databáze vyvolávat tak často jako dosud, tak žiju na plný pecky,“ září během svých slov sympatická pacientka. „Omládly jsme, abychom si splnily sen z mládí,“ dodává ještě.

Na závěr přidávám inspirující aforismus.

„Nikdy nikomu nedovol, aby přistřihnul stříbrná křídla tvých zlatých snů.“

 V příštím článku se přihlásí další nadšenci aktivního stáří. Se svou troškou do mlýna.