řekl mi v jednom z našich rozhovorů herec Juraj Kukura. Není rozhodující, zda se to člověku podaří. Rozhodující je, že si může s čistým svědomím říct, že se o to pokusil. Aby si dokázal, že pro to udělal maximum.
A jak je to s životními kopanci? ptám se.
Dostávám stejné kopance, jako dostávají všichni ostatní lidé. Já jsem měl tu vlastnost nebo to štěstí, že jsem ty kopance obrátil v pozitiva v tom smyslu, že mě vždy dostaly trochu dál. Když jsem nemohl dělat to, co jsem chtěl, ale musel jsem dělat něco jiného, tak to bylo v jistém smyslu obohacení.
A o smyslu obohacení jsem vybrala i následující příběh ze života. Tak trochu třináctou komnatu.
„Jsme spolu krátkých pětatřicet let, rychle to uteklo,“ usměje se dobře vypadající sedmdesátnice. Je vidět, že se nechce rozptylovat melancholií. Čas běží a ona má v plánu ještě hodně stihnout. Její předešlé manželství, je to už hodně dávno, byl velký omyl, jeden velký kopanec. Současný manžel, o deset let starší, je i ve svém věku workoholik. Dokonce ji předbíhá. V nápadech, v činech. „V naší domácnosti se pořád něco děje, poznávacím znamením je stálé pokušení. Všechno se mění už jen tím, že přichází nový nápad,“ sděluje očividně udivenému okolí. Kdo z těch starších žije takhle hekticky? „Taky máme svoje bolístky na těle, ale to nadšení z nových příležitostí dne nás přemluví o nich nemluvit. Jak říká s úsměvem můj muž. Stavíme katedrálu, proto náš čas tak nespěchá. Dává nám na čas a my se pokoušíme ho přelstít. „Vy nemáte kdy stárnout,“ konstatuje s pochopením jedna z posluchaček. „Máte pravdu, hlavně duchem jsme mladí, o to se stará právě můj starší manžel,“ zasměje se mladá seniorka. Mladá seniorka? Myslíte, že jste se přeslechli? Překvapuje vás snad tahle slovní kombinace? Do všech výzkumů a statistik o stáří připisuji i já svoje ano. Při pracovních setkáních se seniory vnímám jejich tady a teď. Nepochybujte tedy. Jsou mladí a je jich většina. Jsou často mladší než ti se skutečným věkem mládí.
Taky si upřímně váží toho, že jsou ještě pořád spolu. „Nikdy jsme se nenudili, vlastně jsme ani moc neodpočívali. Práce a činnost byla i naším odpočinkem,“ zavzpomíná naše vitální vypravěčka. „Když jsme si v úplných začátcích vztahu vylepšovali bydlení, sáhli jsme si i na dno sil, ale i na dno, řekla bych, své podstaty. Odhalili jsme se navzájem. No, posuďte sami, jestli jsem mohla být pro svůj čerstvý protějšek sexy v o dvě velikosti větším hábitu a navíc neproniknutelně obalená pilinami. Hoblovali jsme a ty chvíle byly naprosto asexuální. Žádné jiskření, leda tak ze stroje, nepřicházelo v úvahu. Navíc bylo třeba mít všech pět pohromadě. Zmrzačit se na začátku vztahu bych považovala za velmi tristní,“ líčí žena svoje zážitky. „Propadla jsem nátuře svého muže, jeho pracovnímu nadšení, do té doby pro mě nevídanému. Než jsme vstoupili na radnici, pronesl můj budoucí neodolatelný slib. Budu ti dobrým manželem a jak vidno, byl a je. Zlákal mě pro jakoukoli činnost, kterou vymyslel, dotkl se mě jakýmkoli svým nápadem. A tak já i po letech prohlašuji. Miluji tě! Vůbec si neumím představit, že bych svůj život prožila jinak. A navíc s tím non stop přítomným bonusem. Jsi moje kočka, pořád ti to sluší. Nutno podotknout, že můj muž je na podobnou chválu velmi úsporný. Tak se nedivte, že se cítím poctěná. Neskromně odhalím, co mi z toho vyplývá. Tou kočkou jsem byla spatřena pro mne v pravou chvíli. V té před lety, která mi převrátila život naruby. Láska na první pohled,“ uzavírá svou úsměvnou třináctou komnatu mladá seniorka. Navíc dodává. „Ovšem, kdyby se mě někdo před lety zeptal, jestli právě to od života chci a jestli po tom toužím, nevěděla bych. Dnes ale vím, že se dozadu ohlížím s radostí. Pokusili jsme se ukočírovat osud a ono to vyšlo.
Úvaha J. Kukury na samý závěr je, myslím, dobrou tečkou.
Při mém prvém interview na Slovensku pro časopis Film a divadlo se mě redaktor zeptal: Po čem toužíte, co byste chtěl, co očekáváte od života?
Odpověděl jsem: Viděl jsem malíře Zrzavého, jak jde s hůlkou po Praze, a řekl jsem si. To bych i já rád zažil. Jít někdy po Praze s hůlkou a moci se, tak jako on, ohlédnout dozadu na to tvůrčí období a říct si, že jsem udělal všechno, co jsem mohl. Co jsem mohl, co bylo v mých silách, že jsem to nějakým způsobem neodflinkal, a když jsem něco nedokázal, že jsem se o to aspoň pokusil. No a vidíte, kdoví, jestli tu i já jednoho dne nebudu chodit s hůlkou. Otázka je, zda se budu moct i já ohlédnout dozadu.
