V začátcích rouškování

Ani ve snu by mě nenapadlo, že nám dvojkový rok už v úvodu svých dní připraví tak dynamické chvíle. Navíc jejich tíživá proměnlivost dává každým dnem pořádně zabrat. Prožívala jsem je v Praze, teď v Českém ráji.

K těm začátkům patřilo tápání. Pak napětí, strach. Nejen v očích. V celém držení těla. Nikdo se ještě nekryl. V autobuse, v metru jsme jen pokradmo sledovali respirické projevy svého okolí. Stále ještě poměrně idylická doba. Slovo rouška nezneklidňovalo. Její potřeba se ovšem bez našeho vědomí nebezpečně přibližovala.

V mé práci, v nemocnici, byl normální pohyb bez roušek. V areálu taky. Procházeli jsme nezatíženi zkoumáním rozestupu mezi sebou. Ona ale příroda byla milosrdná. Pršelo den co den a frekvence kroků personálu byla téměř neznatelná.

A pak to přišlo. Téměř plíživé potíže stařenky se vyhrotily dýchacími obtížemi, ohněm v obličeji v důsledku vysokých teplot i občasným kašlem. V tápání lékařů se objevilo dilema. Je to koronavirus, nebo umírání? Sestry pečující o pacientku byly po týdnu spěšně vyzvány. Vezměte si roušku. Nastala panika. Rychlé shánění, vlastně není kde brát, zbylo něco z loňských zásob? Sestra, nejvíc ohrožená kontaktem s pacientkou, nechává průchod svému rozhořčení. „Do pr…, to se nedělá, nechat nás v nejistotě. Co když nakazím kromě sebe taky starýho tátu a mladý?“ Nic se neřeší, vyčkává se, až… Z vyšších míst se ozývají hlasy. Nemusí se testovat. Je to bakteriální záležitost. Naštěstí příznivým zásahem se nejistota rozplyne. Pacientka zabalená do chladivých roušek pokojně umírá. S posmutnělým happyendem nastává všeobecná úleva.

Mezitím se Praha vylidňuje, počty nemocných naskakují už po desítkách. Shánějí se roušky, přemýšlí se, jak je nahradit. Beru si plánovanou dovolenou. Zatím ještě vegetujeme bez roušek. Zatím nic nevíme o tom, že z hodiny na hodinu budou každodenní nutností.

Také osmdesát kilometrů od Prahy se začíná přiostřovat. Hlášení v místním rozhlase nabádá k obezřetnosti a omezení návštěv všeho druhu. Dovoleno je nakupovat, kdo má roušku, tak s ní. Rozhodnu se k nákupu potřebného pečiva. Mám dilema, jestli s rouškou tady a teď. Moje dcera zvědavě vyčkává, jak to vyřeším. Myslím, že mi drží palce. Rozhodne náhoda. Kolem domu kráčí sousedka s hlavou vztyčenou. A s rouškou! Taky chirurgickou, jen v jiné barvě než mám já. Už tedy žádné váhání. Jdu do toho!

Vcházím do obchodu. Trochu nejistě. Je to nezvyk pro dýchání a navíc viditelná změna na obličeji. Moje nejistota trvá jen okamžik, než… Z obchodu vycházejí dvě ženy. S úžasem registruju jejich obličejovou ochranu. Jsou to respirátory! Přesně takové, po nichž touží většina naší – použiji frekventované slovo těchto dní – populace. Hurá! Už není co řešit. Už si nikdo nepomyslí, že ta Pražanda musí mít něco extra. V krámě je nálada přes dusivé okolnosti neobvyklá. Sešlo se nás kolem deseti. Všichni jsme nepřehlédnutelní. Nejvíc v nebezpečí s dětským oranžovým šátečkem coby ochranou je pan pokladní. Ochranné roušky v mém okolí jsou z řádu různých materiálů, barev a dezénů. V éteru se narychlo zorganizuje pomyslná soutěž o tu nejvíce trefnou. Fakt je z čeho vybírat. Úsměvy přeruší zákaznice, která vstoupila s nezakrytou obličejovou identitou. Jak ji vnímám, raději by utekla. Možná se nikdy necítila tak nejistě jako právě teď. Povytahuje si šálu z krku na obličej. A ještě jeden provinilec se skrývá mezi regály se zbožím. „Cože nemáš nic na puse?“ odhalí ho přítomná známá. „Nevím, kde to seženu.“ „U mě,“ je hbitá odpověď. „Jo, ty máš?“ „Až půjdu kolem, hodím ti ji přes plot.“

Dobrý pocit z toho mám. Pokladní očividně pookřeje, když platím stravenkami. Jiná platební metoda tady ještě nezdomácněla. V oparu příjemné atmosféry, ze které vycházím ven, mě napadne něco, co mě napadnout mělo. Donesu domů nákup a vracím se do obchodu. S chirurgickou rouškou pro pokladního.

Nabídla jsem trochu odlehčený pohled na vážnost situace, kterou všichni prožíváme. Nelze opomenout poděkovat – a to s úctou a pokorou všem – od představitelů státu, lékařů a zdravotníků až po ty, kteří nezištně pomáhají nejen svým blízkým, ale i těm potřebným ve svém okolí. Díky, držme se!