najdeme v sousedním Polsku. Hned za Náchodem. Má svůj půvab, ale pro jeho návštěvu je dobré vlastnit pevné nervy. Začíná to příjezdem.
Pestrý dav lidí z různých koutů Čech uskakuje před auty. Ta se valí na rozlehlé parkoviště. Skládají se vedle sebe jako karty. Za nimi autobusy. To je začátek. Když šťastně zaparkujete, tím myslím, že máte kam, hned s prvním krokem nasáváte tržnicové aroma. Jako všichni kolem se dostáváte do nakupovacího soukolí. To vás semele. Postupujeme s davem. Ale než se tak stane, muži snědé pleti, snad Arabové, nás chtějí dohnat k obchodu. Dorážejí s nabídkou ostrých nožů, jak ostrých, ukážou názorně řezem papíru. Nedáte si říct. Z pětistovky sníží na čtyři, pak na tři. Snažíte se je setřást, jde to ztuha. Útočí ze všech stran. Pak už se bráníte ukřičeným nééé, nechci! Bodrý Moravák je usadí radikálně, i když s humorem. I zadarmo jsou ty nože drahé, konstatuje.
Davy se sunou do srdce tržnice. Každý rok je stejná, zablácená, plná kaluží a lidského štěbetání. Přesto se tam rádi vracíte. Ta radost bývá hmatatelná. Je prožívaná při vláčení peřin skoro po zemi jako i objemných balíků toaletního papíru. A co je hlavní, většinou se šineme s Ježíškem v patách. To on nás ponouká, že trpaslík do zahrady bude náš za tu zdejší námahu. Dívčí akt ze sádry zase pro bráchu, opentlený klobouk pro ségru, volánkové šatičky pro neteř. To všechno s bojácnou myšlenkou, že se snad do jejich vkusu trefíme. Taky umělé květiny na zimní výzdobu hrobů nesmíme zapomenout. A vánoční hřbitovní dekorace letos budou s malým Ježíškem v jehličí.
Na všechno se myslí. Za rohem číhá občerstvení, a to už je na čase. Po spočinutí v improvizovaném bufetu postupujeme dále. Sobi v různých obměnách jsou nám v patách. Jsou všude. Na oblečení, dárkových předmětech, jako svítící dekorace. Je třeba pochválit polské sousedy. Hojnost je všeho. Přesto chybí malá nezbytnost pro kutily. Rašple. To jen zmínka na okraj.
A teď podstatné zastavení. V určitých chvílích tam potřebujeme všichni. Protože návštěvníků je před Vánocemi nebývale, shluk lidí se před záchody mění na frontu. Ta je co do velikosti až na druhém místě. Ta větší je na cigarety s nabídkou pěti kartonů na osobu. Tam je tlačenice. Ale vraťme se do již zmíněné fronty. Ve smyslu správné a smysluplné distribuce potřebných je třeba razantní osoby. Tou je korpulentní Polka se znamením ve tváři. S ničím a nikým se nepářu. Má přehled. Jak kdo platí, jestli v korunách nebo zlotých. Koruny jsou vítané, zloté spíš ne. Česká měna v hodnotě dvacetikoruny je pro ně zajímavější. Po návštěvě kabinky, jejíž interiér neodpovídá částce, kterou zaplatíte, vplujete s trochou únavy mezi pulzující dav. Chování Čechů k sobě navzájem je na polském území příjemně přátelské. Víc přátelské než na tom našem. Jako by se většina zdejších návštěvníků ocitla ve správných lidských kompetencích.
Konečně je utraceno, co mělo být. Už nás od jídla po koberce nic nerozrušuje. Blížíme se k autům jako všichni kolem nás. A to s tísnivým pocitem, že to všechno, co jsme nakoupili, se do jeho útrob nevejde. Nemůžeme se ničeho vzdát, to už teď nejde. Jen jsme se trochu rozešli s rozumem. Jsme na tom nepochybně líp, než naši vedle parkující sousedé. Několikrát auto přerovnávají zleva doprava a zase zpátky. Nutno upozornit, že jejich vůz je něco jako rodinný autobus. Přesto… Proutěné koše a toaletní potřeby jsou na skladovací prostory náročné, odpadkový koš a kbelíky rovněž. Nakonec usedají na ložní soupravy, které je vyzvednou do výše tak, že jsou nuceni sedět v pokrčení. Nohy mají uvězněné ve kbelících. V obležení makrel a česneku odjíždějí s dobrou myslí. Jak dorazili do Prahy ve vyhřátém autě s postupně se uvolňujícím aromatem, se už nedozvíme…
