Ta naše povaha česká

Je téměř poznávacím znamením. Je naše. Někdo s ní svádí tak trochu boj, aby v nestřežené chvíli stejně uklouzl, aniž si to uvědomil. Svému okolí tak nabídne adrenalin s výzvou k rozhodnutí, na čí straně budu. Dnes malý aperitiv.

Přiznám se, že mě vždycky zamrazí, když se setkám s jednou z nejznámějších „specialit“ té naší povahy české. Dostat co nejvíc, když je to zadarmo. Ten pocit se dostavil při slavnosti, kterou byl křest knihy.

V historických prostorách jednoho pražského paláce se křtila zajímavá kniha, kterou vydalo známé nakladatelství. Slavnostní nálada byla všude. Ve starobylých zdech i v lidech, kteří na křest přicházeli. Bylo téměř těsně před Vánocemi. Vcházeli známé osobnosti, novináři, hosté. Někteří s kyticí, jiní s úsměvem a všichni se těšili. U vchodu se nabízela sklenka vína a také kniha, která slavnostní chvíli způsobila. Představitelky nakladatelství s radostí rozdávaly knižní výtisky, každý z obdarovaných v knížce listoval, začítal se do ní, mluvil o ní se svým sousedem.

Jak nastával čas křtu, dav příchozích houstl a sunul se podél pultíku s knihami dovnitř. Přelévání hostů z rohu do rohu mě umístilo tváří v tvář prodlužující se frontě u vchodu. Ta plynula pokojně až…

až přišla řada na dámu a ta měla v očích otazník.

„Jen jednu?“ pronesla pohrdavě. „Já chci tři knihy!“ řekla důrazně.

Svým požadavkem způsobila bezprostředně kolem sebe očividný zmatek. V davu to zašumělo. Její slova zazněla jasně, ale já se přesto sama sebe ptala. Slyšela jsem dobře?

„Slyšela jste to?“ oslovila mě novinářka stojící vedle.

Ani ona nevěřila svým uším a potřebovala si o tom promluvit.

„Ale my dáváme jen jednu knihu, každý z pozvaných dostává jeden výtisk,“ vysvětlovaly pracovnice nakladatelství.

„Těch výtisků máte určitě víc, jistě máte rezervu a někteří z pozvaných ani nepřijdou,“ nenechala se odbýt dáma.

Dav ji zvědavě a vyčkávavě obstoupil. Děj byl sledován s napětím. Jak úspěšná ta ženská asi bude? Vznikla neočekávaná situace, která se nějak bude řešit. Život tady nabízí divadýlko a já jsem u toho, napadlo mnohé z přihlížejících.

Rozdělili se na dvě skupiny. Jedné začalo být horko studem, druhá skupina měla, podobně jako ona dáma, z ostudy kabát. Vánoce se blíží a taková knížka se pod stromeček vždycky hodí. A právě tady je konkrétní příležitost.

„Tak to tedy nechápu, já ty knížky potřebuju,“ trvala návštěvnice na svém.

Ticho. Žádná odpověď.

„Tak ty dvě knížky zaplať,“ ozval se muž v perfektním obleku, zřejmě ženin společník.

„No to snad nebude nutné,“ rozhořčila se oslovená.

„Tady není knihkupectví,“ připomínalo se z nakladatelství.

A připomínkou k situaci jsou i slova řeckého filozofa Epikúra.

„Komu nestačí málo, tomu nestačí nic.“

Jak skončila tahle scénka ze života? „Dáma“ hrdě vztyčila hlavu a odešla středem s tvrdou poznámkou. „Lůza jedna!“

Hosté chvíli setrvali v němém úžasu. Jestli se někdy takové přirovnání hodilo, tak tady sedělo přímo na míru.

Co dodat? Knižní křest se vydařil, ale ta naše povaha česká se jaksi nezapřela, jak zjistíme i příště.