Možná tušíte, co se dá za tři tečky dosadit. A když ne, další text vám napoví. Při své terapeutické práci jsem stále mezi lidmi a naslouchám jim. I kdybych to neměla v popisu svých pracovních dní, nebylo by tomu jinak.
A hned mám tak trochu provokativní otázku. Na jakém kilometru generační trasy se právě nacházíte? Jste v ohrožení nebo ještě máte čas? Upřesním na dalších řádcích.
Jeden druhého vnímáme z pozice našich ušlých nebo uběhnutých kilometrů. To podle toho, jakým tempem žijeme. V životním čase, v němž právě jsme, někdo z nás uběhl víc, jiný má co „dohánět.“ Každopádně by nás ale měl spojovat – říkejme mu třeba – generační most. Ten ovšem nebezpečně postrádá bezpečnou stabilitu. Co se stalo? Mezigenerační vztahové cesty vibrují víc a víc puncem tajemna. Jejich tajemství spočívá v tom, že nikdy nevíme, kam nás zavedou a s čím se na nich potkáme. Nechci vás vyvést z životní harmonie, jen vím o něco víc o smutku vrásčitých tváří. Nabídnu příběhy, ale troufnu si říct, že líbivost není jejich silnou stránkou.
Paní Jana vypráví:
V mém životě se jednoho dne všechno změnilo. Přišlo to jak blesk z čistého nebe. Ztratila jsem střechu nad hlavou. Úskočným jednáním vlastních dětí. Syn mě neustále přesvědčoval, abych svůj družstevní podíl převedla na něho formou daru. Prý je to nejjednodušší a bezproblémová cesta při převodu bytu do osobního vlastnictví. Nezdálo se mi to, přemýšlela jsem o tom. Syn mě nenechal dlouho. Zaútočil, ať svým váháním nezdržuju, a převod bytu tak nekomplikuju. Vždyť darem je to obvyklé řešení a navíc, je-li ve prospěch mé rodiny, nemám co ztratit. Tak jsem mu uvěřila… Nejenže jsem přišla o byt, který jsme s manželem stavěli svépomocí, já především ztratila svoje nejbližší. Já jednou provždy přišla o lásku svých dětí. Se mnou už se nepočítá. Zhroutila jsem se, nechtělo se mi žít. Už první den v nemocnici mi sousedka prozradila, že můj byt je obsazený. Je pronajatý a já se nemám kam vrátit. Za slzy jsem se nestyděla a ani teď se nestydím. Jediný syn, kterého jsem vypiplala, dvakrát vzala hrobníkovi z lopaty, těch modliteb a proseb k Bohu, té radosti z jeho vyslyšení a nakonec zoufalství z poznání. Jsi nepotřebná, nežádoucí, na světě zbytečná. Nechtělo se mi žít… Pak bylo snadné skončit tady, kde se léčím z depresí. Spíš se ale léčím ze šoku, nevím, jak to se mnou bude dál… Zůstala jsem sama. Nikdo mi nechtěl naslouchat. Mému přání, mému názoru. Tady jsme si cizí a přece umíme povzbudit jeden druhého, být si nablízku.
Připojím se souhlasně k paní Janě a současně mě upoutá moment lidské sdílnosti. Teprve teď si všímám, že pan Zdeněk po celou dobu vyprávění drží svou smutnou sousedku za ruku. Mohla by být jeho o dost starší sestrou. A až skončí naše terapie, galantně ji odvede a já si uvědomím laskavou vzácnost toho okamžiku. Teď ale ještě sedíme kolem sebe s podmračeným dnem za oknem. A stejně takový je i příběh pan Václava.
Jsem vdovec, začíná své vyprávění. Dva synové a zeť jsou proti mně přesila. Stalo se to hned po manželčině úmrtí. Vyrukovali na mne s tím, abych na ně přepsal všechno, co mám. Všechno. Když jsem se ohradil, že ještě neumírám a po mé smrti stejně všechno mé děti zdědí, se zlou jsem se potázal. Jeden ze synů mi řekl doslova. Chci to mít teď a nečekat, až umřeš. To poznání pro mě přišlo jako blesk z čistého nebe. Pro pomoc jsem se obrátil na právníka. Neudělal bych to, kdybych nebyl přinucen svými dětmi. Vyhlásily mi válku, obesílaly mě a jednaly se mnou jenom skrze právníky. Nevydržel jsem to. Proto jsem tady a ze stejného důvodu tu nejsem sám. Těch postižených urputnou nedočkavostí dětí je víc jak polovina.
Ano, podobných příběhů je bohužel víc. Paní Hana otevírá ten svůj.
Smířila jsem se s tragickou smrtí jediného syna, ale s vyhnanstvím od jediného vnuka se nesmířím nikdy. A to jsem spíš tvrdšího ražení. Pracovala jsem jako jeřábnice, manžel byl v invalidním důchodu. Na severu Čech jsme si koupili domek. Byl k totální rekonstrukci a oba jsme na něm nechali zdraví. Muž umřel, když jsme byli se stavbou jen z půlky hotovi. Syn už nežil, tak jsem domek zvelebovala sama, jak se dalo. Po čase, aby mi nebylo smutno, přebýval u mne vnuk. Ten ovšem začal plánovat, jak můj domek využít ke svým účelům. Bába se zkrátka do jeho podnikání nehodila. Nechápala jsem tu jeho změnu. Byla jsem v šoku. Nadával mi, vyhrožoval i fackoval. Nakonec mě nechal převézt na psychiatrii. Prý jsem blázen. Věděla jsem, že přes to přese všechno, čím jsem si musela projít, nejsem psychiatrický pacient. Chtěla jsem se vrátit domů, ale z nejasných důvodů jsem nemohla. Pak jsem se to dozvěděla. Vnuk se po dobu mé hospitalizace oženil. V mém domku už pro mne nebylo místo. Teprve potom jsem se zhroutila a teprve potom se stala psychiatrickou pacientkou. Vnuk se velmi snažil o to, abych se dostala do domova důchodců. Povedlo se mu to brzy a mně se nechtělo žít. Spolykala jsem prášky, proto jsem zase tady.
A jak to po čase nakonec dopadlo? Dobře a to už vám s radostí dopovím sama. Paní Hana začala žít v domově pro seniory. Život však pro ni vymyslel životodárný scénář. Poznala lásku. Muž, který v tom domově navštěvoval svého kamaráda, pozval zdejší obyvatelku do svého života. Naštěstí se, alespoň v tomto příběhu, setkáváme s happyendem. A navíc v milostné tónině. C‘ est la vie…
Dovolte mi zamyšlení na závěr formou vzkazu vyznavačům zlatého telete od F. Novotného z knihy „Blažení“:
Za peníze si můžete koupit:
Dům, ale ne domov.
Postel, ale ne spánek.
Hodiny, ale ne čas.
Knihu, ale ne vzdělání.
Léky, ale ne zdraví.
Krev, ale ne život.
Sex, ale ne lásku.
Mlčení, ale ne souhlas.
Lež, ale ne pravdu.
Pro příště vyhlašuji víc optimismu. Snad vás navnadím, když prozradím, že i pokročilý věk je plný impulzů a dynamiky. Věřte – nevěřte.
