Letní pohoda v rodinné hospůdce. Stálí štamgasti se nestačí divit. Dveře se netrhnou před přívalem dalších lidí.
Přinášejí se židle z tanečního sálu. Paní hostinská, jinak milá osoba, neskrývá údiv ani rozhořčení. Tolik jsem vás nečekala, hospoda není nafukovací, ohrazuje se. Prosíme o strpení, sešlo se nás nečekaně víc. Náš kamarád myslivec se loučí se svobodou, chceme být při tom, omlouvá vpád do hospody jeden z účastníků. Jako mávnutím kouzelného proutku se napětí uvolní, objeví se úsměvy. I hostinská se přidá. Pomoc už je nablízku, rodina paní šéfové spěchá na výpomoc. V lokále je hlučno, rozproudila se pozitivní nálada. Nepochybně by potěšila leckterého odborníka přes duši.
Kamarádi, nejdříve vzpomeneme na ty, kteří už nejsou tady s námi, říká jeden z mužů. Po minutě ticha se vzpomínky rozproudí. Jak to vlastně tenkrát dopadlo s tím Tondovým klukem, co tátu postřelil? Myslím, že Milan se jmenoval. No, Tonda mu půjčil bouchačku, kluk chtěl bejt taky myslivcem. Nešťastná náhoda. Vystřelil a těžce tátu zranil. Ten druhej den umřel. Kluk nebyl plnoletej, tak případ odložilil. Byla to velká tragédie. A co je s tím mladým? Nikdo o něm nic neví, slehla se po něm zem. Je to už dávno. Úplně mě ta debata dostala. A to jsem ještě netušila, že účastníkem příštího děje budu i já.
Do lokálu vstupuje muž s plnovousem. Zbystřím. I přes změněnou vizáž ho poznávám. Před časem jsme si v rádiu povídali na ekologické téma. Na obsah rozhovoru si moc nevzpomínám, na obličej ano. Takové poznání nemám poprvé. Můj muž mi s oblibou připomíná talent na tváře, který bych prý uplatnila v kriminalistice. Jsem ohromená tou náhodou, místem setkání. Lovím v paměti jméno, až ho najdu. Se společenskou zvídavostí k muži přistoupím s otázkou. Jste pan Milan Mach? Usměje se, podáme si ruce, připomeneme si někdejší setkání.
Najednou si uvědomím ticho jako v hrobě. Dva muži ze slavící společnosti se bleskurychle vztyčí. Cože? vykulí oči. Ty seš Milan Mach ze Stodolí? Jo, říká klidně oslovený. Nastává rozrušení, pokřik, úžas. Ty seš kluk Tondy Macha? Tys ho zabil! Našeho kamaráda. Loučení se svobodou se zvrtlo. Dav obklopil muže, který nebyl schopen slova. Je to otcovrah! Kde ses skrýval? ozývalo se z hloučku. Atmosféra byla výhružná.
Všechno se odehrálo nečekaně rychle. I moje připomenutí vět, které se nám tenkrát pletly do hovoru. Slova o vině, trestu, svědomí. Vlastně mi ten můj host připadal trochu divný. Teď tady stojí před nepřátelským tribunálem, protože jsem ho tak nečekaně prozradila. Hostinská zasahuje v pravý čas. Chlapi, přece ho nebudete lynčovat? Je to už dávno, Milanovi bylo tenkrát patnáct. Nebylo a není pro něj lehké s tím žít.
Letní pohoda byla nakonec zachráněna. Děkovala jsem za ni o to víc, neboť jsem nevědomky dramatickým nábojem zasáhla do jejího průběhu. V tu chvíli snad pro mě nebylo nic horšího pod sluncem.
