Na vlastní kůži

jsem zažil slovanskou lásku. Ruska s Ukrajinou. A zíral jsem. Tak začínají vzpomínky jednoho pacienta pamětníka.

Kolegové z mého prvního zaměstnání byli různých národností. Při výrobě map a průvodců to mělo i svoje výhody. Práce šla zdárně kupředu. A navíc – všichni si báječně rozuměli. Často i beze slov. Až na jednu Velkomoskvanku, jak si hrdě říkala. Někteří slabší kolegové mohli být z jejich velkohubých řečí o rodné zemi rozhozeni, ale ti, co znali Rusko, věděli o životě tam svoje. Jakmile shlížela na Čechy shora, nedali jsme se. V Čechách se jí žilo blaze. Tenkrát pro ni skoro jako v Americe. Posílala rodině do Moskvy kožichy, zlato. Hlavně všechno nej, nej.

O hodně starší kolega jí byl doslova trnem v oku. Nemohl za to. Pocházel z Ukrajiny. Ke všemu byl na smůlu galantní a nesmírně vzdělaný. Pracoval i ve svém vysokém věku bez chyb. Kromě jejích arogantních připomínek, že je Ukrajinec, dovolila si ho peskovat a číhat na jakékoli jeho pochybení. Nedařilo se jí to. Uvědomil jsem si, že tu jsou historické souvislosti v soužití těch dvou národů. Byli jsme s kolegy naštvaní a bránili ho. Ukrajinský kolega byl v pokročilém věku a do práce chodil kvůli malým dětem, které si pořídil pozdě. Škodolibě mu to připomínala. Po obědě často usínal. Navrhovali jsme mu, ať se vyspí za závěsem. Kvůli šéfovi. Ten byl ale dobrák od kosti. Po radostné informaci Velkomoskvanky, že starý pán spí za závěsem, ji doslova utřel. Tak ho nechme prospat, má svůj věk, řekl šéf s porozuměním. Jako když píchneš do vosího hnízda. Velkomoskvanku popadla zuřivost, že von může minuty pracovního času prospat, zatímco ona musí koukat do mapy a zakreslovat. Ječela tak mocně, že jsme zírali s pusama dokořán. Kolega je náš špičkový odborník, obořil se šéf na nesnášenlivou kolegyni. Práskla dveřmi. Hysterka ruská, ulevil si šéf. Nevím, jak to bylo dál. Krátce na to jsem odešel.

Zakotvil jsem v jiném světě. A to doslova. Neprozřetelně v ruské reklamní agentuře. Její majitelé mluvili nejapnou češtinou, ale především buzerovali. Nás osm Čechů nutili hledat inzerenty, kteří by oslovili Rusko. Nedařilo se. Zlost z neúspěchu si vybíjeli na mladém Ukrajinci, který jim sloužil za poskoka. Co on od nich dovedl snášet, to jsem nesnášel já. Ten mladík z Ukrajiny měl rodinu a tu bylo třeba uživit. Tak zůstával. Navíc byl bezradný v hledání zaměstnání. Taky kvůli jazykové bariéře. Naštval jsem se a sehnal mu důstojnější práci.

Než se svými prožitky skončím, přiblížím vám pracovní den v té ruské společnosti. Bylo to čistokrevné call centrum. Osm hodin non stop. Z české strany vesměs nezájem o spolupráci. Nešlo mi to do hlavy. Z čeho tahle společnost žije? ptám se služebně staršího kolegy. Na to se radši neptej. Fakt, všechna zvědavost stranou, varoval mě. Kromě té záhadné prosperity firmy zarážela tvrdost diktátu. Teď se jde na společný oběd. Teď hned a přes to vlak nejede.

Než jsem u těch výtečníků práskl dveřmi, prodělal jsem pracovní úraz. Jedna z polic s dokumenty mi z ničeho nic spadla na rameno. Fixace ramene, úraz na pracovišti. Jasná věc. Jak pro koho, ukázalo se. Ruský šéf mi tvrdě naznačil, ať od svých nároků dám ruce pryč, nebo… Všichni zdravotníci byli ochotní v potvrzování svědectví pracovního úrazu. Jakmile jsem uvedl, že zaměstnavatelem je ruský podnikatel, zavládlo jednoznačné doporučení. Nechte to radši být, při jejich mentalitě nikdy nevíte. Už nebyli vstřícní, vytušili nebezpečí. Ze stejných důvodů jsem neuspěl ani v pojišťovně. Já sám jsem nepojištěný a s pojistkou zmíněného zaměstnavatele nechtěli mít nic společného.

Odešel jsem. Sice zraněný, ale posílený vědomím tlusté čáry za minulostí. Ze sympatií k Rusům jsem už dávno vyrostl.