Možná vás bude zajímat, co mě přimělo vstoupit do tohoto společenského prostoru? Odpověď najdete v závěru mého článku. Sem patří zmínka, že jsem se rozhodla zčistajasna, aniž bych o tom někdy přemýšlela.
Mám takové zaměstnání. Nahlížím do lidských osudů. Samozřejmě vždy jen na pozvání. Jsem terapeutka. Pacienti u mne hledají pomoc a já jim naslouchám. Odmění se mi svou důvěrou. Je to pro mne zpětná vazba a jsem za ni moc ráda.
Nenajdeš cestu, nestaneš-li se ty sám cestou. Moje motto. Duchovní odkaz z pozůstalosti mé maminky. Každý z nás je se svým životem, svým osobním příběhem neustále na cestě. Proto jsem svůj první článek blogu nazvala právě tak.
Před časem mě na internetu zaujala slova zdravotního bratra z Japonska. „Nejsem profesionální psycholog, spíš naslouchač, ale právě proto věřím, že některé věci člověk jako já, s průměrnými znalostmi, může dělat lépe. Lidé žízní po rozhovoru. Poslouchám tě.“
Nejen mne, nepochybně i vás, napadne, že naslouchání netřeba studovat. S takovou schopností se mnohý z nás narodí. A protože se každý den setkávám s příběhy lidí, vím, že zvlášť v dnešní době a zvlášť u starších pacientů je sdílení velkou potřebou.
Uvedu příklad svého vlastního prožitku se zřejmým předurčením mé budoucnosti. Začnu vzpomínkami na svoje amatérské terapeutické začátky. Stalo se to na začátku mého životního startu. Tam někde se zrodila má terapie. Vlastně má… To můj dědeček mi ji dal poznat, abych ji později po letech objevila jako zajímavou výzvu, abych ji toužila poznat víc. Teď mě patrně odkudsi shora podporuje v mé pokorné činnosti.
Můj dědeček ležel třináct let bez sebemenšího pohybu svého těla. Jediný pohyb, prozrazující život, byl pohyb hlavou. Nic víc. Nic víc ten mučednický život neumožňoval. A přesto – den za dnem vítal svůj čas s úsměvem a trvale nás tím jasem nakazil. I přes to nezměrné trápení se tahle doba usadila v mých vzpomínkách jako čin nesmírné lidské statečnosti. Moji čistou mapu života zaplňoval dědeček temnými obrázky z bojů na Piavě, ale i svou štědrou radostí z nasycení chudých rodin. Asi proto jsem měl být řezníkem, vzpomínal šibalsky. Poslouchala jsem bez dechu.
Život je boj, jó, holka, život je boj, ale stejně ho mám rád. Všechno v něm. Každý den ti s sebou přinese něco dobrého, něco špatného, ale oboje do života patří. Život je boj, jednou to poznáš sama, i když ti to nepřeju, říkával jsi s povzdechem, zatímco já seděla na pelesti tvé postele. Proč boj?, vířilo mi v hlavě. Vůbec jsem to nechápala, dědečku. To až po letech se budu dozvídat o pravdě tvých slov na bojišti života… A přesto něco nepochopitelného existovalo u tvého lůžka. Zažívali jsme to při každotýdenních návštěvách. Sílu humoru, sílu smíchu, díky níž jsi nám pomáhal to své utrpení společně přežívat.
Bylo pro nás naprosto nemyslitelné, aby dědeček žil v jiném domově než v tom svém. Celé víkendové dětství jsem s rodiči trávila v jeho blízkosti. Přáním mé babičky i mých rodičů bylo jediné, to nanejvýš smysluplné. Zmírnit dědečkovo utrpení pravidelnou pomocí a péčí tam, kde je doma. Taky já pomáhala, jak se dalo. Mít někoho rád je práce, připomněla mi nedávno jedna pacientka. Moudrá slova… A tak díky dědečkovu přání jsem se už tenkrát stala naslouchačem. Moc ráda na ty chvíle vzpomínám s připomínkou japonského přísloví.
„Jedno laskavé slovo zahřeje člověka na tři zimní měsíce.“
Dědeček ležel nehybně celých třináct let. Nic ho nepokořilo, nic nezlomilo. Dokázaly to až sovětské tanky, které s nočním rámusem letadel spěchaly zastavit snahu o naši svobodu. Nic horšího v životě mého dědečka už nemohlo nastat. Puklo mu srdce a v kómatu dohasínala naděje jeho života i naděje nás všech… To už je dávno, všechno se v dějinách i našich osudech mění, jen potřeba naslouchat zůstává…
Snad už tehdy jsem tušila, že naslouchání se mi stane osudným. V tom nejlepším slova smyslu se stávám vrbou, důvěrníkem. Naslouchám a v duchu si připomínám slova Juraje Kukury z průběhu našich rozhlasových pořadů, kdy jsme mluvili o hercových rolích. „Někdo přijde, nabídne mi roli, “ říká J. Kukura, a já nemohu být takový povrchní, abych za tu důvěru neodvedl to, co se ode mne očekává. Když vám někdo dá svoji důvěru, vy ji nesmíte zklamat. On se rozhodl vám ji dát.“
A tak i já se snažím nezklamat důvěru svých pacientů. Naslouchám jim a z toho, s čím se mi svěřují, mívám často úsměv na tváři, často rozporuplné pocity a často mi z toho není vůbec dobře. A taky už o tom nechci vědět sama. Chci, abyste věděli i vy. Kdybych se nezmínila, cítila bych se nesvá…
Tím jsem snad odpověděla na otázku v úvodu svého vstupu. V příštím setkání povím víc…
