velká radost. A hned dvakrát. C´est la vie. Nevím, co dřív obdivovat. Vždyť jsem v Paříži. Jedno z těšení patří Eiffelovce.
Ví se o ní, že v minulosti byla nechtěná. Pařížané se zřejmě obávali její rezavé siluety hyzdící jejich krásné město. Nakonec zvítězila a stala se milovanou. Kdo nevystoupí na Eiffelovku, jako by nebyl. Dychtivost ji zdolat se dá přečíst ve tvářích turistů. I já se chtěla vracet domů s podrážkami prošlými po schodech líbezné věže.
Smůla. Eiffelovka byla právě zgruntu opečovávaná a tudíž nepřístupná. Nečekala jsem takový podraz a se svým snem se dostala na mizinu. Zbývalo jen se tak toulat zpovzdálí kolem její chladné krásy a zapomínat na ni v ulicích plných francouzského šarmu. Žasnu nad nekonečnými proudy aut na Champs-Elyséés, obdivuji majestátní Louvre, vystoupím na Montmartre. Bazilika Sacré-Coeur je překrásná a já stojím u vytržení.
Někdo mě zatahá za rukáv. Do cesty mi vstoupí stařenka s vyhaslýma očima. Cítím vás, ale moc nevidím. Můžu být vaší průvodkyní po Montmartru, chcete-li, nabídne se a já ráda přijímám. S potěšením zjišťuji, že procházíme místa navštívená v době mých studií. Byl to darovaný cestovatelský zážitek s nečekanou pointou. Tou se staly dvě malé Eiffelovky, přesné kopie té velké. Přívěsky ke klíčům. Stařenka se nenechala mým překvapením zaskočit. Jistě jste chtěla na Eiffelovku vystoupit a podívat se z její výšky na Paříž, pronesla věštecky. Uhodla jste, kdo by nechtěl, přiznala jsem. To je můj dárek pro vás. Budu ráda za vaši úsměvnou vzpomínku na dnešní setkání. Jedna je pro vás, druhou někomu udělejte radost, řekla mi. Čas zasunul malé napodobeniny pařížské věže do šuplíku. Nakonec jsem pozapomněla, že je mám a kde.
V mé pracovní době se odehrála malá příhoda. Na stole mé kolegyně se barevně vyjímal keramický kachel s poselstvím Štěstí tomu domu. Bez postranních úmyslů mě zaujal až k poznámce, že je zajímavý. Stáňa okamžitě zareagovala slovy, ať si ho vezmu, jestli se mi líbí. Zrozpačitěla jsem, ale druhá kolegyně mě přesvědčila, že to Stáňa myslí opravdu vážně. V tu chvíli mě nenapadlo nic, co by udělalo radost jí, čím bych se já mohla revanšovat.
Asi po měsíci mě zčistajasna osvítila vzpomínka na dvě eiffelovské přívěsky. Schylovalo se k další pointě. Když jsem Stáně podávala malou napodobeninu pařížské věže, vyhrkla. To je neskutečný, já budu mít Eiffelovku! Při mé návštěvě Paříže byla pro turisty uzavřená, opravovala se. Přišlo mi to líto. Teď ji budu mít každý den u sebe, díky. Mám obrovskou radost. V očích měla slzy, v ruce kapesník.
Po špičkách jsem se vytratila.
