Má terapeutická vzpomínka na Richarda Hese

Překvapivé bývají cesty života. Na jedné takové jsem se ocitla i já při nezapomenutelném setkání, které pro mě hvězdy přichystaly.

Přicházím mezi pacienty. Hned ho poznávám. Vím z televize, že je vážně nemocný. Jsem z toho smutná. Od kolegyň se dozvídám přesnější informaci. Přivezli ho z hospicu k nám na potřebné vyšetření. Je úplně bělovlasý, v obličeji výrazně žlutý. Poměrně mladý, ale nemoc zkrátila jeho čas a předčasně se dotkla stáří. Sedí v křesle, má v žíle kanylu, usíná. Stále usíná a stále se probouzí. Jeho teď a tady je právě mezi životem a smrtí.

Ve vzpomínkách se vracím k životu, k tomu jeho na samém začátku. Jsou prázdniny, jedu se sestřenicí ve vlaku, asi na výlet. Věkem děvče, se spoustou životního času před sebou. Ochutnávám každý den, rozpoznávám jeho vůně. Sedíme v kupé, když se dveře rozletí a do nich vběhne čiperný chlapeček. Jeho rodiče se věnují sami sobě, živě gestikulují. Dítě po nich občas pokukuje a začíná se kamarádit s naší dívčí dvojicí. Mojí sestřenici jeho živost neimponuje, nekamarádí se, představuje spánek a halí se do závěsů na oknech. Dítě chce parťáka. Budu to já? Snažím se, a tak se jím stávám…

Vtahuje mě do svých improvizovaných pohybů, bere mě za ruku k tanci. Je mrštný, ohebný, pohyb má v krvi. Rodiče ho občas okřiknou, jinak nám do kamarádství nemluví. Většinou jsou neúměrně hluční, zřejmě řeší soukromé problémy. Dítě, přesným výrazem hyperaktivní, se pohybuje ve svém světě, a to doslova. Jeho živá povaha je zajímavá, líbí se mi. To je talent, napadá mě. Mám dobrý odhad, jak ukáže budoucnost. Sestřenice rodinu zná. Patří k chatařům blízko jejího bydliště, kam jezdí z Prahy. Dozvídám se jejich jméno. Tenhle klouček se jednou proslaví. Právě tím půvabem pohybu, který v sobě odkrývá. Bude v tom velká dřina, ale ve svém příštím čase nevídaně roztančí umělecký svět.

Tancem uchopil svůj osud až do dnešních dnů, řekl by básník. Až k zmaru, pomyslím si při vzpomínání na malého tanečníka tenkrát ve vlaku. Nedaří se mi odtrhnout od vzpomínek, nedaří se mi odvrátit pohled od pacienta. Jsou v našich životech setkání letmá a pak ta fatální. Ta druhá, zásadní, snad nikoho z nás neminou…

Usedám k němu. Zblízka vidím bídu mizejícího života. Slabě se usmívá.

„Známe se,“ řeknu samozřejmě.

Stále se usmívá. Ví, neví? Nemůže se pamatovat, jen snad zachytit odkudsi znamení…

„Není mi dobře, musím to vydržet,“ říká a hned prosebně, „sedněte si blíž.“

Jeho tvář se tak, jako moře svým přílivem a odlivem, mění v usínání a probouzení. O bolesti mlčí. O konci života mlčí. Ví o něm? Nechce o něm vědět?

„Chci si s vámi povídat,“ řekne po jednom ze svých probuzení, než zase propadne spánku.

„Mám teď s pacienty terapii, až skončíme, zase přijdu,“ slibuji.

„Chci s vámi na terapii, nenechávejte mě tady,“ prosí a snaží se povstat.

Nedaří se to a už to tak zůstane. Jeho nohy ztratily povel k chůzi. Ale on chce za každou cenu vstát a jít. Ještě nedávno slavný tanečník rezignuje a klesá zpátky do křesla.

„Spadnete, a to už vás vůbec nedáme dohromady,“ zlobí se ošetřovatelka a chce pro jeho bezpečí to slabé tělo přikurtovat. Jemným pokynem ji odstrčím.

„Budu mít terapii tady, u něho,“ rozhodnu se.

Chytne mě za ruku a z bledých rtů odečítám díky. Chytne mě za ruku… Jako tenkrát…

Zatančí a chytne mě za ruku. Udělej to jako já, žadoní a tleská ručičkami. Ten pětiletý klouček mě pozval do svého světa, a tak mu chci udělat radost. Na chodbičce za dveřmi kupé tančí nesourodá dvojice dětí. Elán a nespoutanost menšího z nich je nakažlivá. Je nezapomenutelná. Tancuj, řičí blahem a já? Nepoznávám se. Nikdy potom a vlastně už nikdy v životě si tak nezatančím. Ovládly mě pocity, které tak jednoduše vyjadřují slova známé písně Chtěla bych tančit jen…

Chci vstát a uvolnit se ze vzpomínek. Zadrží mě stiskem ruky. Moji kolegové tuší, že mám jednu z nejdůležitějších terapií ve svém životě.

„Tančili jsme spolu, pamatujete? Kdysi…, dávno…“

Stojí ho úsilí se usmát. Spíš se mu vynoří vzpomínka na tanec, na jeho poslání, proto ten sotva znatelný úsměv. Má vzpomínka na společný tanec tenkrát v dětském věku je mým monologem. Nepřidá se k ní, abychom rozehráli dialog. Na ten je už pozdě. Tak jako na ohlédnutí k minulosti. K ní už jeho myšlenky nedosáhnou. Blíží se k prahu budoucnosti, který se překročí jednou provždy. Bez možnosti vrátit se.

Spí a já tu sedím. Jak dlouho už? Zblízka sleduji rysy tváře, které se ztrácejí. Talentované dítě, dospělý muž, mladý stařec… Je to zvláštní poznání. Na začátku i konci jeho života se naše pozemské cesty protnuly. Uvolním ruku z jeho sevření. Spánek se zdá být hluboký, ale je to jenom zdání. Pootevře oči a stiskne mi ruku pevněji. Těžké cokoli povědět…

„Neodcházej ještě,“ zašeptá.

„Přijdu zase zítra,“ slibuji, i když vím, že…

„Zítra bude už pozdě,“ dokončí stejnou myšlenku.

Odcházím. Nespí. Na konci místnosti se otočím. Usmívá se. Mává a současně i já. Ještě tu noc se vrátí do hospicu k poslednímu vydechnutí…