Pátek třináctého se vydařil. Zbavila jsem se zánětu a jako bonus vyslechla lékařské historky. To všechno na pozadí krvavé lázně, kterou jsme ze sebe na závěr my tři aktéři smývali.
Přestože pracuju ve zdravotnictví, jsem sevřená strachem. Umrtvíte mi to dobře? vyslovím otázku, jistěže zbytečnou, ale potřebnou pro můj klid. Jsem osvícená vzpomínkou na slova prof. MUDr. Václava Tošovského, dětského chirurga, který mi jednou při rozhlasovém vysílání prozradil dechberoucí skutečnost. Kdysi dávno před objevením anestezie se i dětští pacienti operovali bez umrtvení. Lil se do nich alkohol. Hrůza pomyslet!
Aby rozptýlil mé příští okamžiky, které měl ve svých rukách, ujal se chirurg role vypravěče.
Kolega kdysi operoval pacientovi tlusté střevo. A smůla, podařilo se mu přetnout tepnu. Otvor tři centimetry se rozšířil na čtyřcentimetrový. Zašíval ho čtyři hodiny. Svým výkonem se dokonce chlubil na kongresech. Člověče, zbláznil ses? napomínám ho. Vždyť je to trestné a ty se tím ještě chlubíš! Už nikdy potom se nepochlubil.
Mezinárodní mise v Libyi. Čeští doktoři se za kafe ochotně hlásí k pomoci. Francouzi ne, ti vyčkávají na finanční odměnu. Nabídku odmítnou, není pro ně adekvátní. Tak se jim zvýší. Slíbí tedy spolupráci, ovšem jen v trvání jedné hodiny…
Sem se hodí jiná moje vzpomínka z natáčení v rádiu se zakladatelem dětské neurologie prof. MUDr. Ivanem Lesným. V sedmdesátých letech, při pracovním pobytu v Iráku, byl při jedné vizitě unesen z bagdádské nemocnice. Důvod cesty pochopil až v prezidentském paláci. Iráckého prezidenta vyšetřil a určil diagnózu. Později u něho zazvonil telefon. Sám Saddám Husajn lékaři poděkoval za zavedení terapie. Důrazně ale upozornil na nutnost mlčenlivosti a v případě neuposlechnutí na jednoznačný trest. Byla to podivná a ne příliš příjemná životní příhoda, svěřil se prof. Lesný závěrem.
K závěru se, díkybohu, blíží i můj prožitek. A zašijete mi tu ránu? ptám se s obavou. Kdepak, to je trestné, odpovídá chirurg s úsměvem. Tenhle váš zákrok už se nemusí šít. Dám vám do rány takovou pomůcku, a ukáže něco v podobě tkalounu. Zítra navečer si to jednoduše vytáhnete a několik dní budete ošetřovat Betadinkou. To už bude brnkačka, pomyslím si s úlevou, než si všimnu, že ležím v tratolišti krve. Cítím se hned o něco líp, neboť občasný krevní výpadek mi vždycky zajistí dobrou pohodu. Ještě že jste si vzala černou sukni, chválí mě sestra. Jasně, jak prozíravá jsem byla!
