Koncert na dálnici

Ač je to k nevíře, stalo se. Vlastně k nevíře už to dnes možná ani není. Takový že by byl života běh? Faktem zůstává, že jsem očitý svědek.

Možná mě znáte, možná ne. Na tom nezáleží. Na ulici si mne ani nevšimnete. Jsem šéf jedné dle známých známé skupiny. Jsem hudebník. Tady ale nejde o mou osobu. Jsem namouduši dobře tvarovaný konfekční typ. Tuším, že očima netrpělivě pícháte do mých řádek. O co jde? O retropříběh s podtónem terapie v závěru.

Jel jsem z Prahy za prací. Tedy na vysvětlenou. Máme koncert v městě M. Tak tedy jedu z Prahy. Najíždím na dálnici, je poměrný klid, je večer. Město M. není daleko. Kluci z mojí kapely jsou už tam, scházejí se, v duchu si přehrávám naše zákulisní hovory. Dneska jsem se musel trhnout. Pragokoncert chtěl podepsat novou smlouvu. Vezu ji klukům, je v ní změna a bude to překvapení.

Dívám se na hodinky, čas mě opět zradil. Nějak se nemůžeme shodnout, on je příliš rychlý, já příliš pomalý. Okrádá mě, jak může. Nakonec ještě zjišťuji, že se loudám. Přidávám plyn, mám silné auto, a tak už letím. Náhle opojen klidnou krajinou, pohupováním vozu, teple podepsanou smlouvou v kapse, je mi prostě do zpěvu. Pro hudebníka snad nic výjimečného, řeknete si. Ovšem i hudebník zpívaje má mít oči na stopkách a sledovat silnici.

Je tu dálnice, rozbíhá se, její pruhy působí poklidně. Aby jízda nebyla tak fádní a vy snad nedostali chuť za volantem usnout, ohnete to k městu M. v pravou chvíli a ocitnete se na silnici. A hned je tu díra a já o ní nevím a teď už vím, protože jsem v ní a hned jsem v pasti. Auto mlčí. Díra snad není hluboká, kolo se však zapasovalo tak pohodlně, že potřebuji pomoc jednoho člověka.

Jsem sám na opuštěné silnici a večer se nachyluje k noci. Jen s dovolením malá vsuvka s připomenutím. Mobily ještě v retropříběhu neznáme. Jsem tak bezvýhradně bezradný. Nikde nikdo a sám auto nevytlačíš. Navíc nejsem silák, ale v případě hmotnosti svého vozidla bych ztroskotal i jako metrákový. Jsem bezradný a taky tak stojím. Vidím široko daleko. Stále jsem sám. Není koho stopovat. Čekám. Moje auto se předním kolem zabydlelo a sedí si tam. Několikrát jsem se pokusil. Po dobrém i po zlém, leč marná snaha má. Jak se později ukáže, i marné volání, ale k tomu se ještě dostaneme. Nezbývá než čekat na člověka. Čas je samozřejmě bez pochopení. Čekám. Je to stejně jediná činnost, kterou můžu pro sebe i pro společnost v tuhle chvíli vykonat.

Ale co to? Přestávám být sám. Přichází člověk. Sám na silnici v téhle už pokročilé době. Trochu mě jímá nedůvěra. Je opilý? Ne, přichází svižně, neklopýtá. Je mladý, urostlý, věřím, že způsobilý mi pomoct. Sama prozřetelnost mi ho posílá, říkám si šťastně. Stále je ve tmě, ta ho skrývá, aby mi jeho hmotností udělala radost. A už je tu a je to vazoun. Jeho jsoucnost mi nalévá přímo teplo do žil. Hned cítím optimismus jako už jistě hodinu ne. Brzy budu pokračovat dál, říkám si. Leč člověk míní…

Vystoupím ze tmy a slovy, prosím vás, ozvu se. Gestem ruky ho seznámím se svou svízelnou situací. Náhle se ve mně zrodí diplomat. Právě na vás čekám. Je to nepříjemný, spěchám na koncert a tady jsem zapadl do díry, ta mě pohltila a sám to nezvládnu. Brebtám jak malý kluk a končím prosbou. Pomůžete mi?

Atletické tělo se nezastavuje, pouze zpomaluje krok. Byla to chvíle, ale to, co jsem slyšel, uvízlo ve mně víc nežli auto v díře. Nepomůžu. Žertuje, jsem přesvědčený. Někdo žertuje v kteroukoli denní i noční dobu. Je to dar nebes. A proč? snažím se o žertík taky. Dokonce se usmívám, to v nadějném očekávání. Protože se mi nechce, slyším jasně. Myslí to vážně, jde dál. Já tomu nevěřím, ale on jde dál! Udělám i krok za ním, ale on opravdu mizí. Veškerá naděje je ta tam. Znovu si přehrávám ten náš prazvláštní rozhovor. Proč? Protože se mi nechce.

Pak kolem mne přesvištělo auto, nezastavilo, ale „ochotného“ muže v dálce naložilo a bylo pryč. Opět jsem osaměl.

Ochladilo se, nebylo možné, aby se chlad vyhnul mé tělesné schránce. Čekal jsem tři hodiny a nebudete věřit, já zpíval. Zpíval jsem celou dobu pro ukrácení chvíle a pro zahřátí. Dokonce jsem si k tomu vytáhl basu a to už byl teda koncert!

Do města M. jsem dorazil až k ránu. Hodně aut přejelo kolem. Všichni moc spěchali. Až za dlouho zpomalil řidič trabantu a u značky měl DDR. Pomohl mi, a tak jsem se objevil mezi svými, když už svítalo.

Stejně je po koncertě, myslím si. Neslyším jediný zvuk. Vejdu nebo spíš rozrazím dveře útulného kulturního domu a moje kapela sedí. Sedí jako zařezaná, jako kdyby na ni přišel čas Šípkové Růženky. Bez hlesu a bez hnutí. Vešel jsem a byl konec stoletému spánku. Ne, nefandím si, ale oni opravdu ožili a už se na mně hrnuly otázky. Byli unavení, dokonce někteří i pro mne truchlili. Dlouho jsem o tom nepřemýšlel, protože… slyšte!

Onen muž, který mi tak samozřejmě odmítl pomoc, je tu, má už vypito a je celý na mrtvici. Prý jak si představuje tahle skupina své povinnosti, své pracovní závazky? Přijel až z Prahy omrknout umělce, má tuhle skupinu rád, ale co je moc, to je moc. Kvůli jednomu muzikantovi, který se nedostaví včas a bůhvíkde flámuje, se všechno mění a kapela mlčí, sedí a popíjí. Proto nemusel pospíchat. Víte, jak těžký je život stopaře? Samý spěch, aby byl na místě včas, a to ho chtěl zdržovat chlápek a pomoct s autem z díry!

Chvíli si dumá, pak zvedne oči a zavadí o mou maličkost. Sklopí hlavu, ale znovu se ke mně vrací. Pojednou jakoby proměněný, jako by vystřízlivěl. Ten muzikant, to jste vy? zeptá se zcela nečekaně. Ten hlas jako by nebyl jeho a nevycházel z jeho obrovitého těla. Tak roztřesený se zdál.

Ten muzikant, to jsem já, odpověděl jsem pomalu a celou větou. A ještě jsem řekl něco, troufl jsem si. A vy se stydíte. To jsem se neptal, to jsem konstatoval.

Teď dychtivě čekáte na odpověď, jako jsem čekal já. Řekl tak podivně, jo, to máte pravdu. Těžko vědět, jak to myslel. Tak jsem se na něho podíval. A on na mne. A najednou jsem věděl, že by mi pomohl, i kdybych vjel do příkopu.