kdo už není na prahu života. Ještě mi nebylo třicet. Teď zrovna single, bez dětí ne tak docela. Jsem učitelkou v mateřské škole. Končí doba her a malin nezralých. Rozhodla jsem se odejít.
Z místa, kde jsem viděla a prožívala smysl života. Odejít dříve, než bude pozdě odpovídat na otázky. Některé se objevily už v prvním kole.
Rakovina si vyšlapává cestičky uvnitř mne bez ohledu na moje protesty. Teď podruhé už vím, co mě čeká. Teď už doopravdy musím opustit ty malé zvídavé hlavičky v naší školce. Když přišlo to poprvé, přišly i nevinné otázky. A paní učitelko, proč nosíte ten šátek, když je tady horko, protože se topí? Proč si ho nesundáte, když máte hezké dlouhé vlasy? A vy už si nemalujete tváře na červeno? Dětská nevinnost, to vydržím, říkám si. Mám tiché odpovědi. Vlasy už žádné nemám, červené tváře zmizely pod bílými. Těm nezodpovězeným otázkám, které mě vtahují do syrové skutečnosti, se pomalu nedokážu bránit. Taky mi nedělá dobře, že žádný malý tvor, jako jsou děti z mé mateřské, mi neřekne mámo. Mineme se. I proto jsem odešla.
Dům seniorů Pohoda. Vyhledala jsem ho s velkou nadějí. Pohoda s nadějí je moje potřeba právě teď. Někteří z klientů se chýlí ke konci života. Rozumím jejich myšlenkám. I když nepatřičná věkem, vím o jejich smutku své. Mají ale přede mnou náskok svou delší minulostí. Závidím? Ale to já přece nechci. Chci naplnit svoje poslání, se kterým jsem přišla. Odevzdám jim svou upřímnost jako na stříbrném podnose. Potřebuji to, potřebuji tu generaci babiček a dědů zažít. Ty svoje jsem už dlouho neviděla. Protože nechci, aby oni viděli mne. Starali se o mne s láskou, když moji rodiče nepřežili autonehodu. Bylo by ode mne kruté, aby mou přítomností pochopili, že na sklonku života jsou nejen oni, ale i já. Pokračování jejich života, ale nesplněný jejich sen. Několikrát za den si telefonujeme, víme, že na sebe myslíme. Našla jsem pečovatelku, která se o ně dobře stará, a já se stala sponzorem. To bylo, jenže oni se rozhodli pro společný život v seniorském domově.
Tušíte zázrak? Dá se to tak říct. Moji prarodiče dostali umístění do „mého“ domova seniorů. Ptáte se, jak je to možné? Vážně nevím, snad zafungovalo něco mezi nebem a zemí. Nenadálé emoce otřásly Pohodou. Na vysvětlování nemáme čas. Potřebujeme společně žít, držet se nad vodou, pomáhat si. Moje rozhodnutí odejít ze školky bylo nejspíš dané. Našla jsem se v pomoci druhým i své rodině. Jsem překvapená novou energií jako už dlouho ne. Dokonce myslím na budoucnost. S pokorou i na svou vlastní.
