Malý souhrn pohaslých iluzí odposlouchaný od profesionála. Hypotéky zdražují, trh s nemovitostmi se nebývale zviditelnil. Až tak, že se prodá každá ruina. Touha něco vlastnit vzplála.
Jsem zedník, něco pamatuju. Tím chci říct, že jsem před důchodem. Nadřel jsem se dost, křečáky a plotýnky jsou svědectvím. Když jsem si chtěl vydělat, musel jsem pořádně makat. Dneska to mladí zedníci vidí jinak. Více peněz, méně práce. Názorný příklad. Firma přijala dvě nové posily. Kluci kolem pětadvaceti k zedničině přičichli tak nějak mimochodem. Výplata za den na ruku byla nebývale milým překvapením. To je zaujalo natolik, že si práci rozvrhli na tři dny v týdnu. Podle jejich výpovědi je to až až. Stávalo se, že v práci byli nebyli. A když už, spíš než malta je zaměstnávaly mobily. No co, peníze přece dostanou, ale musí myslet na zadní kolečka. Aby se dožili fit stáří, nebudou se tolik dřít. To jsou odposlechy mých vlastních uší.
Popíjejí, je veselo. Přece se hned nepozná, že někde chybí izolace nebo se zaměnila trubka. Neberme ten život tak dramaticky.
Zavolali mě do nového řadového domku. Majitelé zoufale žádali, ať s tím něco udělám. To že už nechají na mně. Jaký byl problém? Z první řadovky je slyšet hluk až do třetí. Později se ukázalo, že i dál. A teď babo raď. Nechal jsem se přesvědčit a čekal. Na vypjatou scénu jsem nečekal dlouho ani marně. Jadrná slova manželské přestřelky se nesla povětřím od domku k domku a vtáhla jejich obyvatele do dramatického dějství. Odehrávalo se ob tři baráky, ale nedalo se neslyšet. Docela jsem se styděl za svoje původní zlehčování jejich zoufalství. Zlatý starý bytelný zdi. Možná že ty dnešní vylepšené paneláky mají blíž k opancéřovanému bydlení, než to, čeho jsem byl svědkem. Vypadnul jsem odtamtud s depresivní dávkou úkolu. Jak s problémem zatočit?
Ještě jednu stavební perličku prozradím. Už nevím přesně, co jsem opravoval v bytě za pět a půl milionu. Holčina, šťastná z nového pocitu majitelky, velebila především balkon. Byl jejím odvěkým snem. Mám parádní balkon, rozplývala se. Její nadšení bylo tak nepřehlédnutelné, že jsem se nechal z práce vyrušit, abych uviděl to, co jsem uviděl. Doslova jsem strnul. To jste ještě neviděli. Balkon byl v obýváku. Impozantní nesmyslným nápadem umístění. Uviděl jsem velký kotec se zábradlím ze tří stran. Nápaditá myšlenka, všechna čest. Malá vstupní vrátka otvírala klec zpříma, ovšem i zprava a zleva šlo vstoupit. Čtvrtá strana byla normální zeď s větracím oknem. Ven se nevycházelo, leda v případě nutkání k sebevraždě. Celou tu dobu jsem potichu jenom zíral. V životě jsem nic tak hrozného neviděl. Stále víc mě překvapoval šťastný obličej té holčiny. Blondýny prominou, ale ona nebyla blondýna. O balkonu jsem vždycky snila, opakovala s úsměvem. Řekli mi, že to bude bomba, a nelhali. Nezbývalo mi, než prozřít, že i takhle se staví sen…
