Je deset minut po desáté pátek večer. Už odcházím z kuchyně, když mě náhle ovládne nutkání. Dvěma skoky jsem u francouzských dveří do zahrady. Poodhrnu závěs. Chci se podívat, kolik nasněžilo.
Přesně ve stejné chvíli přijíždí za naše posuvná vrata bílé auto. Najede na chodník, nebloudí, zná cestu. Zastavuje. V ten okamžik si uvědomím, že je něco špatně. Mezi mnou a autem je zahrada, vzdálenost přibližně šedesát metrů. Je možné, že mě řidič skulinou světla poodhrnutého závěsu registruje. Po chvíli se rozzáří levý blinkr, aby na sebe upozornil vozidlo, které ho zprava předjíždí. Pak auto začíná couvat. Mizí mi z dohledu. Napadá mě, že se potřebuje otočit a využívá k tomu prostor za naším plotem. Bohužel je to omyl. Jeho záměr je zřejmě jiný.
Za posuvnými vraty se objevuje silueta člověka. Chvíli se zdržuje za nimi. Pak přistoupí k plotu z pletiva a přes zahradu se dívá na mne. Vidím vysokou štíhlou postavu mladšího zjevu. Jsem paralyzovaná, nemohu se hnout z místa. Ani on se nehýbe. Až po chvíli poodejde za posuvná vrata, ovšem vzápětí se vrací na svoje místo. Dívá se stejným směrem ke mně. Nejspíš se zajímá o pohyb v domě. Místa, kde se vyskytuje, se mění, znovu odchází jakoby se skrýt. To už jsem schopná odejít i já. Pro manžela, aby uvěřil tomu, co vidím. Za vraty se ještě nějakou dobu pohybuje. Potom se přiblíží auto, on nasedá a auto odjíždí. Všechno pohltí tma. Jako by se ta noční návštěva ani neodehrála. Přesto k ní došlo. Zůstaly po ní stopy na sněhu. Za vraty a po autě vyjetá stopa v délce několika metrů. Auto vědělo, kudy jet a kde zastavit. Zřejmě tady nebylo poprvé…
Příběh své kamarádky jsem pro větší autenticitu převedla do ich formy. Rodina si do týdne pro jistotu nechala na dům instalovat alarm…
