A to nebyl pátek třináctého. A přesto. Kamarádka na cestě do Rakouska. Rodinná idylka, průjezd dé jedničkou pohoda, stotřicet žádná rychlost, sjezd z dálnice, pohoda končí. Průšvih.
Pod kopcem zjišťujeme, jsme ve špatném pruhu. Blikáme, potřebujeme se zařadit doleva. Svítí červená. S řidičem kamionu se očima dohodneme, že nás před sebe pustí. S nadějí čekáme na zelenou šipku. Konečně se rozsvítí a my se řadíme před kamion. Ten se ovšem rozjíždí taky. Ozve se plechová rána, levé zadní kolo poklesne. V šoku ale hbitě vylézáme z auta. Řidič kamionu je psychicky postižený víc, zdá se. Já jsem na vás zapomněl, blikla zelená, neviděl jsem vás, volá zoufale. Takový krásný auto a je poničený. Šéf je magor, nejspíš mě vyhodí, nikdy jsem neměl nehodu. Ani my ne, doplňujeme.
Voláme policii. V mezidobí kolem projíždí známý seriálový herec. S neskrývanou empatií nabízí pomoc. Děkujeme, čekáme na policii, jedeme do Rakouska, konverzujeme. Já taky do Rakouska, tak držím palce, ještě prohodí.
V Budějovicích se toho dne povedla konstelace strážců zákona na výbornou. Přijeli čtyři sympaťáci. Slova pomáhat a chránit jsme vnímali jak živou vodu. Proražená pneumatika nedávala možnost hnout se z místa. My vám kolo vyměníme, nabídli se muži ve službě a řekli, kam do nejbližšího servisu. Je to rezerva, maximální rychlost osmdesátka, tak na to pamatujte. Odjeli jsme skoro jak znovuzrození, ale to až po vyplnění euroformuláře. Je to samozřejmý postup, ale zmiňuju ho kvůli řidiči kamionu. Ten se po celou dobu třásl tak, že formulář nebyl schopen vyplnit. Tak jsme nabídli pomoc zase my jemu, neboť byl téměř před zhroucením.
V servisu naší značky neměli gumu naší značky. Někde tady přespěte, my ji objednáme, zítra bude, radili nám. Asistenční služba nabídla úhradu noclehu i náhradní vůz, ale. Stanovený čas našeho ubytování v rakouském penzionu se blížil, chtěli jsme ho dodržet. Ani blízký pneuservis se na fyzickou pomoc nezmohl. Ta správná pneumatika pro nás v nabídce chyběla. Psychická pomoc nebyla ovšem k zahození. Ta rezerva je plnohodnotná, můžete si dovolit víc jak stovku, dával rady šéf.
Riskli jsme to. V příštím čase je to už o ploužení se po dálnici. Výpomoc rakouských značek v omezení rychlosti byla vydatná. Naše obava z pokuty za příliš nízkou rychlost brala za své. Z maximální stovky jsme na častý pokyn značek přibrzdili na osmdesátku. V očích předjíždějících řidičů jsme tu a tam zahlédli zmatek. Viděli auto, které má daleko na víc a vy ho nesmyslně krotíte, jako by říkali. Povolené padesátce v serpentýnách Alp jsme blahořečili.
S bázní jako průvodcem jsme podnikali nenáročné výlety a obávali se zrádného kamínku, abychom píchnutím gumy nepokazili plynulý návrat domů. Nebesa bděla až tak, že se nám podařilo zopakovat ploužení po dálnici bez ztráty kytičky. S každým kilometrem blíž k Praze se nám zvedal adrenalin. Zaplavila nás úsměvná útěcha. Konečně si užijeme pojistku s vysokou spoluúčastí. Tu zahraniční nám využít dopřáno nebylo. Možná proto, že nás soužila neznalost slova ráfek v němčině. To jediné by nám chybělo do mozaiky proslovu, pokud by k maléru došlo na cizí půdě.
