Při těch slovech, jsem terapeutka, já jsem pokrejvač a co má bejt? jsem se seznámila s novým pacientem. Nemusím zdůrazňovat, že byl od rány.
Neměl rodinu, manželka se mu během let ztratila někde ve světě. Zmítal se v depresích. Sestra mu dává avízo, že její muž usiluje o jeho byt. Povedený švagr a sestra šedá eminence. Díky jen za to, že mi vyvenčí psa a dají mu nažrat, říká trpce. Na jeho zoufalé dotazy, jak to může dopadnout, nemám odpověď. Nejsem k tomu kompetentní a je vůbec někdo?
Míra je zmíněný pacient a Jana je právě přijatá pacientka. Téměř hned je jasné, že si padli do oka. Z Míry, starého bručouna, se stává někdo jiný. Jeho změna padá na úrodnou půdu. Janička, jinak ji neosloví, získává nevídanou náklonnost a oporu. Jsou spolu neustále, jen na noc se rozejdou do svých pokojů. Čím silnějším citem ji on zahrnuje, tím víc se ona propadá do stínů nemoci. Její mozek strádá. Z barvitého líčení společného života přestává mít Janička radost. I přesto, že jejich vztahu už fandí i jeho sestra se švagrem.
Míra je trpělivý, je tu pro Janičku většinu času. Drží ji nejen za ruku, ale i její myšlenky při životě. Příčinou jejího ochabnutí je z velké části vědomí nevděčné dcery, která prodala matkou darovaný dům. Dobře zaopatřená utekla od matky co nejdál za hranice. Další její osud už ji nezajímá. Janička si v kolísání své mysli uvědomuje náhlou chudobu. Tělo i duše chátrá až k ulehnutí.
Od rána do večera sedává před jejím pokojem. Míra věří, že Janičku jednou uvede do svého bytu. Té naděje se nevzdává. Janička však umírá.
Trochu jiný happy end závěrem. Dcera je nedostupná, na výzvy neodpovídá. Řešením má být sociální pohřeb. To Míra nedopustí a o Janičku se postará. Je to pro něho otázka cti. Na údiv rodiny i personálu nemocnice odpovídá zjihlýma očima otázkou. A co má bejt?
