Uhlíkové clo: Řešení, nebo rozbuška?

EU nutí firmy ve svých členských zemích k plnění stále přísnějších ekologických norem. To je pochopitelně drahé, a vzhledem k tomu, že zbytek světa v čele s Asií zdaleka tak přísné normy nemá, je to pro evropské firmy likvidační.

Bude řešením problému uhlíkové clo?

Projekt s oficiálním názvem „mechanismus pro vyrovnávání uhlíku na hranicích EU (CBAM), spočívá v tom, že pokud budou mimoevropské firmy při výrobě produkovat vysoké množství emisí, budou platit zvláštní „přirážku“ odpovídající jejich uhlíkové stopě.

Na první pohled to vypadá smysluplně, protože je jasné, že zelené náklady dramaticky snižují konkurenceschopnost evropských firem na globálních trzích. Navíc je velmi pravděpodobné, že bez zavedení kompenzačních opatření, odvede řada firem svou výrobu mimo Evropskou unii, kde budou jejich náklady významně nižší. 

Kritici ale poukazují na hned několik zásadních problémů a rizik uhlíkového cla. Zřejmě největší hrozbou je, že by jeho zavedení vyvolalo obchodní války. Mimoevropské země v čele s Čínou a USA by totiž s největší pravděpodobností odpověděly odvetnými opatřeními. Důsledky takových obchodních válek by mohly být dalekosáhlé. Odborníci se shodují, že by Evropskou unii velmi poškodila.

Dalším problémem je, že by se uhlíkové clo vztahovalo pouze na zboží prodávané do Evropské unie. Ve zbytku světa budou mimoevropské firmy prodávat bez něj, a tudíž výrazně levněji než evropské. Připomíná to začarovaný kruh.

Evropský trh je velký a bohatý. Jeho síla ovšem rozhodně není nekonečná. Je to koneckonců vidět i na příkladu, o kterém to vlastně celé je, tedy na emisích CO2. Evropská unie jich totiž v celosvětovém měřítku produkuje jen zhruba 10% a už řadu let je poměrně zásadně snižuje. Zbytek světa však postupuje výrazně pomaleji. Asie v čele s Čínou své emise dokonce neustále zvyšuje. Ohlásila, že je bude zvyšovat až do roku 2030, teprve potom prý začnou klesat.

Evropská unie naopak své závazky k roku 2030 neustále zpřísňuje. Na summitu Evropské rady 11. prosince se leadři evropských zemí shodli na společném klimatickém cíli do roku 2030, tedy na snížení emisí skleníkových plynů na úrovni celé EU alespoň o 55 % oproti roku 1990.

Zejména zástupci průmyslu označují tento cíl za nerealistický a likvidační. Dopady zeleného tlaku má mírnit uhlíkové clo. Existuje ale vážné podezření, že způsobí víc škody než užitku.