Brusel řeší plasty i klima stejně špatně

Při řešení plastového znečištění oceánů se Evropská unie bohužel zaměřuje na nepodstatné věci. Stejně jako v boji proti změně klimatu Bruselu chybí skutečně komplexní pohled.

Víte, co mají společného plastová brčka a obnovitelné zdroje? Lidskou chybu. A chybu EU. Vysvětlení je jednoduché. Vzpomenete si ještě na to, když EU s velkou parádou oznámila rozhodný zásah proti znečištění světových moří? Spočíval v zákazu plastových brček, plastových tyčinek na čištění uší, tyček k balónkům, míchátek a plastových příborů. Zákaz zahrnuje i jednorázové plastové obaly z rychlého občerstvení, nádoby na potraviny vyrobené z expandovaného polystyrénu a produkty z oxo-rozložitelných plastů. Zákaz v EU platí od letošního roku. Sám cíl snížit znečištění oceánů je mimořádně důležitý a chvályhodný, o tom není sporu. Méně chvályhodné už je, že se symbolem toho zákazu stala plastová brčka a tyčinky na čištění uší.

Stejně jako v případě oxidu uhličitého, ani u plastového odpadu země EU nepatří k největším znečišťovatelům oceánů. Leč tento závazek dává smysl podstatně víc, než u CO2. Opatření je to relativně snadno proveditelné, míra komfortu s ním sice o něco poklesne, ale v parametrech, jež nejsou nijak zásadní. Kolik se toho v souvislosti se zákazem napsalo o ušních tyčinkách je až úsměvné, když si uvědomíte, že představují jen 0,16 procenta odpadu v mořích.

Celkově 88 procent odpadu totiž představují plasty spojené s konzumací jídla „s sebou“. Plastové sáčky a tašky dělají 14 procent, dalších 12 procent plastové lahve. Mezi pěti nejfrekventovanějšími typy plastového znečištění oceánů figurují také zbytky rybářských sítí. Unijní legislativa také stanovila členským státům do roku 2029 zvýšit sběr plastových lahví na 90 procent. A tady už to začíná drhnout. A začíná paralela s oxidem uhličitým.

Protože stanovení cíle, nebo zákaz, jsou jen jednou stranou mince. Tou druhou je nalezení způsobu JAK. Brusel ví, že chce mít elektřinu z větru a ze slunce, ale naprosto netuší jak skutečně ekologicky likvidovat, nebo recyklovat použité fotovoltaické panely, či listy větrných elektráren. De facto tenhle problém přehazuje na Čínu. Stejně tak Brusel netuší, jak si opravdu ekologicky poradit s likvidací jednorázových plastových obalů. Ne jen plastových láhví. Protože zaklínadlo recyklace zdaleka nefunguje univerzálně. A funguje o to méně, že leckterá asijská země už zakázala dovoz evropského odpadu. Jednak proto, že mají dost vlastního, za druhé proto, že zdaleka ne všechno plastové se dá úspěšně recyklovat.

Nahradit plastové krabičky papírovými není nic složitého. Složitým se však může ukázat růst spotřeby energie a vody, bez které se neobejde růst papírenské výroby. (Papírová taška je „eko“ kvůli rozložitelnosti, nikoli energeticky. Tam to naopak vyhrává ta plastová.) Půjde ale nahradit plastové lahve skleněnými? Technicky to samozřejmě jde, ale jak to třeba zasáhne do ekonomiky prodeje? Otázek okolo náhrady plastů je hodně.

Ze studie o plastech v oceánech vyplývá jasně, že nad řešením problémů je vždy potřeba uvažovat skutečně komplexně. Což platí i pro energetiku a cestu EU k bezuhlíkové budoucnosti. Protože dokud se budou řešit jen jednotlivosti, budou vyvstávat další a další potíže i náklady. Ze studie o plastech vyplývá pro EU ještě jedna skutečnost. Bez skutečného a současného zapojení všech zemí se „planetární úkoly“ splnit nedají. Ať už jde plasty, nebo oxid uhličitý.