50 odstínů zelené aneb ekologie bez ekoteroru

Štvou mě lidí, kteří zbytečně ničí přírodu. Ale úplně stejně mě štvou ti, kteří ji „chrání“ tak fanaticky, až jim ostatní právem říkají ekoteroristi.

Mám ráda přírodu. Miluju psy. Od dětství jezdím na vandry. Nespočítala bych, kolikrát jsem usínala pod širákem s výhledem na hvězdnou oblohu. Nikdy bych v lese neodhodila odpadky. Nikdy bych zbytečně nezabila zvíře, když nepočítám hmyz v čele s komáry. Vadí mi lidé, kteří přírodu ničí. Ale snad ještě víc mi vadí lidé, kteří si z ochrany přírody udělali svůj vlastní byznys a ekologičtí fanatici, kteří chtějí ostatním přikazovat, co se může a nemůže.

Tihle lidé totiž přírodě a její ochraně škodí úplně stejně jako „vyhazovači odpadků“. Vadí mi, že kvůli nim se dnes většina veřejnosti kouká skrz prsty na všechny ekology a opravdové ochránce přírody. Vadí mi, že tihle lidé si přisvojují právo měnit jiným lidem (kterých je mnohonásobně víc) život. Miluju přírodu, ráda chodím pěšky, ale občas potřebuju a chci jet někam autem. A protože nemám peněz na rozhazování, nemám elektromobil, i když bych třeba ráda. Ale nechci, aby mi někdo přikazoval, že si ho musím koupit.

Nebo jiná věc, stejně jako asi každý, si chci doma občas pustit televizi, vzít jídlo z ledničky, vyprat a vyžehlit oblečení, vysušit vlasy fénem. A nechci přitom omdlít nad částkou na složence na elektriku jen proto, že si nějací solární baroni namastili kapsu. Proto mi vadí fanatici, kteří by nejraději všem neustále něco přikazovali a zakazovali. Bojím se, že jednou mi zakážou i to spaní pod širákem. Nebo že na mé oblíbené louce najdu solární elektrárnu.

Zkrátka není zelená jako zelená. Příroda se dá chránit i bez fanatismu. A bez toho, abychom museli omezovat druhé. Proto jsem začala psát blogy. A taky jsem se rozhodla si vytvořit webovou stránku, kde chci na různé formy ničení, ale i „škodlivé ochrany přírody“ upozorňovat. Chci vám představit tu svou zelenou. Proto se webovky jmenují Moje zelená. Zvu vás k návštěvě.