Zrcadla doby

Trochu mne děsí ta samozřejmá nebo domnělá dokonalost věcí jevů a situací, jež nás obklopuje. Ačkoliv tušíme, hmatatelně víme, že dokonalost neexistuje, přece ji vyžadujeme. Dokonalost je fata morgána, za kterou se stále honíme.

Stíháme ji kdesi za obzorem, nebot´jak jsem již naznačila, tak je relativní a nedostupná, jako ona osová souměrnost. Také prý je chimérou.

Vždyt i tvář, pakliže by byla dokonale souměrná, byla by obludná, obludně krásná, chcete-li! Zrcadlo odráží odraz, ten je však otočen zrcadlově, to proto asi dělají-li dva totéž, není to totéž.

Jsou obrazy a odrazy pouhé iluze? Obraz se podobá nebo nepodobá realitě, realita v nás v každém bývá jiná. Všímáme si jiných detailů, barev, interpretujeme svůj náhled na svět rozdílnými příměry, také v závislosti na stavu a rozpoložení, v jakém se nalézáme. Naše lidské vzory nás charakterizují, nalézáme v nich totiž kus sebe, tedy mnohé shodné vlastnosti se svými ikonami, jsou naším obrazem.

Zrcadlí se v nás sebejistota, únava či odpočinek, nemoc, nálada, temperament apod...  Hledáme odrazy a obrazy z dětství, divíme se pak, jak se všechno opakuje v rytmech, systémech, podobenstvích, jak to vše dohromady dává smysl.

Jsme katapultováni dokonalostmi, které jsou zdánlivé a bez důkazů. Zkoprníme-li na chvíli, již jsme ve stresu, že vše nebude tip top, jelikož nám vládne úředník, mávaje lejstry mnohými.

Zlatý řez by nám mohl poradit, že systém dokonala tkví právě v nedokonalosti, lidskost stejně jako živočišnost má jiná (ne) pravidla, vyjímky, jiné kánony než oproštěnost sterilitou, maximální kázní, vydávána dnes za všeobecný standard. 

Pak tu máme hloubku, hlubinu obrazu, opakem bývá povrchnost a myšlenková prázdnota, nanicovatá strojovitost.

A potom ještě známe ta prasátka. Věc legrační- nastavím zrcadlící plochu nakřivo, šejdrem třeba do světla a hodím světlem na kamaráda, nebo chci na sebe upozornit pěknou holku. Neboli- chceme se blejsknout...Vyjímka potvrzuje pravidlo, patrně je oním "kazem", narušením monolitického bloku řádu, sledu, pořádku.

Dalajláma nám předává úsměv, který zrcadlí na tváři, nechá ho kolovat, nadmíru nakažlivý, neboť navozuje přívětivost, která skály láme, posouvá děje a dává nám naději, že svět zcela neustrnul v přílišné kritičnosti a sebevážnosti! 

:)