Zprávy o Vilmě

Dívky se na sebe tázavě podívaly. Venku se Ti dva chytli za ruce, vlastně ona jeho, kráčeli s Pavlou po boku. Jak se smrákalo, vzduch byl ještě studený a plný obav. "Tak my Tě doprovodíme k vám!" Nabídla Pavla, jakoby velkoryse.  Podivná trojice procházela kolem výkladů a mlčela. 

Pak se to stalo: Právě když minuli dvojici mužů, Jean začal vykřikovat: "Sledují mě, poslal je na mě!" Křečovitě stiskl Vilminu levačku a Pavla se do něho z druhé strany zavěsila. Pánové se otáčeli a kroutili hlavami, jako: "To je vrchol, ta dnešní mládež!" 

Bylo jí přesmutno a měla smíšené pocity, když sourozenci po čaji odcházeli. Její rodiče nic nepozorovali, Pavla se ukázala jako úžasná vypravěčka, chválila jako nic vystavené Vilminy plastiky. Všichni se bavili, Jean jí hladil a ve chvíli by snad pomalu zapomněla na ono zvláštní odpoledne...

"Sejdeme se za hodinu pod naší vrbou!" Jeho hlas zněl určitě a autoritativně. Za hodinu už seděli celí rozpačití na lavičce v zeleném a zapadlém zákoutí večerního města. Protější ztmavlé hradby muzea spolu se zplihle visícími větvemi vrby dokreslily bezvýchodnou atmosféru.

"Víš dívčí, moc na tebe musím myslet a já tedˇmusím udělat tu zkoušku, radši se rozejdeme." Poslouchala jako z dálky kluka nastaveného na výkon a posuny osobního růstu. Doma pak přitiskla kolena k hlavě a pustila si slznými kanálky plnou parou...

Odhrnula prameny předlouhých vlasů a kdoví proč si vzpomněla na jeho matku, o které jí často vyprávěl. Poprvé je uvítala v zahradě ze žebříku. Vilmě připadala jako dívka, dívka s čelenkou, která s úsměvem zareagovala na synovu návštěvu. Proto se zájmem poslouchala Jeana, bylo faktem, že mámu doslova zbožňuje, což ji velmi zaujalo. Postupem času ale zjišťovala, a to ke své hrůze, protože si přece přála být absolutně autentická a originální, že se jí chce v lecčem podobat.

Vlastně jediné, co ji trochu iritovalo, byly Vánoce, kdy jí psychologicky, jak Vilmě připadlo, zkoumala tvář, zda se jí kosmetický balíček nejmenované firmy líbí, či nikoliv. Ještě prostě nedovedla možná vyjádřit tu správnou očekávanou vlnu nadšení, obecně s tím měla totiž potíž.

Všichni vzpomínali na předcházející vánoční akce, v euforii zamáčkli slzu nad vánočním rituálem z dětství, kdy děti v adventu vylosovaly z pytlíku zajímavou českou destinaci, a poté před zahájením vlastního rozdávání dárků přednesli jeden po druhém kýžený referát.

A pořád někdo mluví, profesoři se střídají jako šachové figurky, Vilma nedává pozor a přehršel informací nezvládá pojmout, protože myslí na zcela jiné věci...

"Ahoj, vílo, tak jsem tu zkoušku neudělal, zeptal se mě, co se stalo před 352 lety a třemi dny... Můžu se odpoledne stavit?" Vilma šílí, copak to jde, takhle se zeptat do telefonu po scéně v parku, po těch dnech plných songů v moll, přece zapomenout bylo její heslo, nebo ne?!"