Zpěvně po Německu

Autobus tiše míjí ztichlý lunapark, ještě včera město dunělo v rytmu hitů Robbieho Wiliamse, Spice girls, atakdále.  Dnes ospalá ulice odpočívá. Odjíždíme směr Německo. 

Vnitřek autobusu je okrášlen strakatými halenami a kvádry, nikoliv geometrickými. Snad jsme všichni, máme všechno a brzy uvidíme přátele. V černých deskách nemáme menu, ale noty...

Řepka olejka nás neprovází výhradně jen naším územím a pochvalně kvete i v Polsku. Že jsme v Polsku, poznávám dle mobilu, kde kromě uvítací zprávy, mi k mému překvapení na telefon skáčí a následně ho zahlcují inzeráty hledající vztah. Celé Polsko mažu zprávy polskie. Už dlouho jsem se tak nenasmála !

Hurá, vítají mě i v Německu, seznamovat se nechtějí a opět zkraje vítězí řepka. Německo, klasicky čisté, mne překvapuje úchvatnou zelení a množstvím hrázděných domů. První zastávka je vodní zábavní park Tropical Islads. Braniborský deštný prales však okukujeme pouze zvenčí, ke smůle našich nejmladších pasažérů náramky nekupujeme, ale po kávě pokračujeme směr Bagow, kde máme první koncert. Přesouváme se do hotelu v Brandenburgu.

Celé odpoledne a večer nás neúnavný průvodce a novinář v jedné osobě provází po brandenburských pamětihodnostech a zákoutích. Přes rameno mu visí taška, zvaná intračka plná nejrozličnějších knih, brožur, mapek,... Krásné mosty, jachty, voda. Staré a nové město, katedrála, miniatura města umístěna na náměstí. Zvědaví kolemjdoucí poslouchají výklad, překládaný do češtiny, pomalu se smráká.

Jdeme na pizzu do jedné z restaurací. Syn si objednává pizzu Hawai, po delším netrpělivém čekání mi oznamuje, že ananas naslano mi jíst nebude. Největší zážitek má ovšem při návratu do hotelu, potkáváme totiž dva německy zpívající a vrávorající němce. Mluví o tom ještě druhý den v autobuse, kde si dle vzoru jiných spolucestujících navlékám sluchátka a spokojeně klimbám.

Z autobusu vylézáme až v Celle, kde mají v místním zámeckém parku ex/celle/ntně obrovský květináč a v něm nic menšího, než vzrostlý strom. Procházíme městem, navzájem sledujeme, abychom se neztratili, děti poskakují, fotíme vše jako japonci. Na náměstí vyhrává harmonikář, v informačním středisku čerpáme zdroje poučení.

Lidé zde ve velké míře používají bicykly, krajina je rovná, jako když střelí, ba snad i ty stromy mají přesnější rozestupy než u nás.  Barokně-renesanční zámek v Celle stojící na břehu řeky Aller, obrovský na pohled, skrývá muzeum a zámecké divadlo. Děti objevily hejno hus, jsou nadšené... Celý historický střed města tvoří hrázděné domy. Jen nás mrzí, že neuslyšíme slavné mluvící lucerny, musíme pokračovat v cestě, tak si je alespoň fotíme. 

Ve Wagenfeldu si nás rozebírají rodiny. Nás si odvážejí do cihlového statku, kde ovšem kromě dvou slípek a jednoho štěněte vlčáka zvířata nemají. Možná proto, že jedno celé křídlo používá pán domu coby dílnu na výrobu miniaturních vláčků. Vytváří celé scenerie, včetně dopravních nehod, což nám ukázal i na počítačové animaci. Též na zahradě, kde jinak vládne "zelenou rukou " paní domu, se nachází železniční scenerie. Mluvíme anglicky, ovšem u oběda, u italských lasagní se z legrace častujeme per italiano.  

Následuje večerní setkání spřátelených pěveckých sborů v tamějším zámečku. Neustále zpíváme, již po cestě v autobusu při zastávkách, ba i v útrobách dopravního prostředku pějeme tematicky německý kánon...    Večer svoji snahu úročíme, střídáme se totiž ve zpěvu se spřáteleným sborem. Předáváme vzájemné dary. Nakonec vytahujeme ještě i hudební nástroje a coby čeští brémští muzikanti oprašujeme národní české a místy i slovenské písně. Ke konci večera se také brnká na piano, třeba písně Franka Sinatry.

Další den jsme unešeni biblickou zahradou ve Wagenfeldu, kterou vytvořili lidé svépomocí a nemálo jich z nich právě zpívá. Odpoledne jedeme speciálním vláčkem směle do rašeliniště, kde jak později zjišťujeme,  se jaksi právě vyskytuje více vody.  Dítě, které mi říká mami, právě spadlo nohou do rašeliniště poté, co chtělo ulovit jakousi žabičku. Nakonec lávky probíhá a cachtá se schválně... Navlékám mu proto na suché ponožky igelitové pytlíky.  

Poslední večer, poslední koncert...  Vystupujeme jako druzí, náš repertoár snad ještě nebyl vážnější. Ovšem, to co zazní po nás, mi vyráží dech: místní pop sbor při tanci podobném dávné televizní relaci  "Cvičme v rytme" zpívá své oblíbené Spice girls a Robbieho Williamse...