Značky /povídka/

"Čím víc proužek, tím víc Adidas..." Přečetl si na zdi školák Herbert a usilovně přemýšlel. Mračil se přitom, kroutil hlavou a přitom mával se svými  černými vlasy na Jágra a nechápavě kopal do zídky. 

Kněz udělal kdysi v kostele na otcův příkaz znaménko křížem a jeho nové krsné mámě se tak objevil zbrusu nový syn. 

Rád kopal a měl tak nějak vůbec rád míčové hry. Když na Vánoce loupal banán značky Chiquita, na nějž matka s babičkou vystály nekřesťansky předlouhou frontu, rozhodl se. On bude jednou bohatý...

Prováděl obvyklé klukovské lumpárny a dvakrát přišel domů v doprovodu příslušníků. Ve škole byl průměrný, rád se chlubil svými přáteli, byl takzvaně chytlavý.

Na chodbě střední školy hráli právě kluci karty, místo žaludů říkali Nike, místo zelených Adidas, místo kulí Rosignoll a místo červených Armani.

"Přebíjím Tě Adidas sedmou!" 

"Dávám Armani eso!"

Zastavil se. Hra ho zaujala! Ano, to bude to pravé, od nynějška bude chodit ve značce Armani. Oloupal si k svačině mandarinku značky Lipton, raději by však jedl ty bio sicilské. V dětství chodili nakupovat za bonny do Tuzexu.

S bratry se vždycky dokázal poprat, vždycky vedl, pokaždé vyhrál!

Na rodičích vykručel k narozeninám tričko Adidas, obměkčit se dala zejména matka a sbalil na něj zazobanou Míšu. Míša byla jinej klan, jiná kasta. Klidná, světlovlasá a mírná, chytrá dost na to, aby vystudovala pedagogickou fakultu.

Přesvědčil ji, že by se měla sprchovat raději mýdlem místo Fáčkem nebo Dovem. Podle toho se prý pozná řádná žena, že je jaksepatří všude vymydlená. To mu řekl otec.

Aby zapadl, nakoupila mu značkové bundy a džíny, zpravidla Armani a také Under a ještě Oneil a také Mustang...Navoněl se navrch Huggo Bossem a razil každé ráno neměnně ve stejnou dobu do práce, bral sebou foťák. Pochvalovala si kamarádkám, že není  nemocný a ani práci se nevyhýbá. Nechával se od ní fotit u jejího BMW, i když auto prakticky nikdy v životě neřídil, byl totiž líný učit se značky! Značky znal, zato povětšinou jen ty textilní...

Chodil do práce tak rok, aby se jednoho krásného dne náhodou zjistilo, že žádnou práci nemá. Že  jen chodí velkoměstem a radí ženám, aby byly jaksepatří řádně všude vymydleny a přitom je fotí.

Když se to provalilo, požádal Míšu o ruku. Odmítla, začalo peklo. Pil přespříliš a mlátil ji. Utekla mu a zavolala, jak to v takových případech bývá, policii. 

Míše přišla po čase od soudu obálka, kterou s rozechvělou rukou otevřela. Byla překvapená, či spíše ji zamrazilo! Herbert se s ní soudí o značkové oblečení! O kousky, na které si nikdy nevydělal!

V soudní síni nevěřila svým uším: Herbert po ní žádá s právničkou značkové oblečení, které mu darovala ve světlejších chvilkách jejich vztahu... 

 Domáhal se jich sice opravdu vehementně, ale dárce může dar vzít zpět, když se obdarovaný nechová slušně a že byl obžalovaný za nebezpečné vyhrožování, bylo to pro něho to zklamání velmi velmi hořké, co mu naplat i když byl Hugo a byl i Boss...