Zastavte svět, chci vystoupit! /aneb kam se poděl úsměv?/

Svět okolo přestáváme zvolna chápat, jelikož se jaksi vymknul. Také se vám pozdává, že věty, či jazyk, kterým se mluví, jež se na nás linou z médií se podivně proměňují? Jsme ještě součástí planety Země? Anebo je čas vystoupit?

Vystoupit na obranu Země. Jistě jste si mysleli, anebo vás rovnou podezřívám, že oním vystoupením se myslí vystoupit jako z tramvaje, jako z autobusu, jako z rychlovlaku? Dýchla na nás epidemie vážnosti. Neberme ji však tak smrtelně, však pan Karel Čapek také chřipce nechtěl přiznávat žádnou důležitost a měl v tomto ohledu jak se zdá velkou pravdu.

Anebo jo. Můžeme vystoupit, ovšem leda rovnýma nohama do vnitřní emigrace, abychom nemuseli ten balast neosobní, co se na nás všadem valí přijímat, brát si ho takříkajíc k srdci. Chce to klid a nohy v teple, to pomůže vždy.

Vystupme na ochranu Země, nyní na obranu jejích obyvatel, nejen těch zvířecích. Ale na obranu práv či ochranu lidí. kteří potřebují úctu, povzbuzení, pomazlení, případně přátelský rozhovor a úsměv.

Kam se poděly úsměvy? Byly nám ukradeny? Stejně jako například spontánnost, grupen sporty, prsa na obálkách časopisů  a chlastačky v hospodách.

Svět zvážněl a tváří se na nás všechny chladně hustokrutěpřísně a autoritativně, autokraticky a diktátorsky. Víte vy co? Zvrátíme války? Mohlo by se to povést. Jedině však úsměvem, protože válčí se jen tam, kde se lidé neusmívají. Například barevné roušky se vzkazy a úsměvem jsou krásný doklad toho, že optimisté se nevzdávají jen tak snadno.  

Smějí se lidé ve Francii? Smějí se v Rusku? Polsku? Tam, kde už se delší dobu nesmějí, to začíná být vskutku na pováženou. Tam si občané hrají na vojáčky a s vážnou tváří si už stavějí šiky a sugerují taktiky.

Smějme se tedy všude, kde jen můžeme a rozdávejme radost. Vždyťˇ není nutno aby bylo přímo veseló, hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo!